Shounen ai povídky 2

Cesta pomsty

6.

Edo, květen 1697

„Takže takhle to bylo?“ řekne soudce Ueda. „Kdo by si pomyslel, že za tou lupičskou bandou stojí nejurozenější pan Gorou. Jistě dnešní mládež je hodně zpustlá, ale takhle pošlapat rodinou čest, zahanbit otce a bratry to je do nebe volající.“ Sano mlčky přikývne. Soudce Ueda se nadechne.

„Nemám radost z těch dalších novinek. Hlavně to, že v bandě byly i lidi od policie.“ Hošina taky nebude rád, pomyslí si. Má rád loajálnost lidi. „Jak jen to dokázal? Nechápu.“

„Nejspíš penězi. Uvidíte, že všichni měli nějaké dluhy nebo navštěvovali Yoshiwaru.“ Soudce přikývne.

„Udělám pořádek u sebe ještě dnes. Odložím případy. Nechci mít mezi lidmi zrádce a budu trestat přísně. Slibím nižší trest pro ty bandity, když řeknou kdo je v tom zapletený. Přičí se mi to, ale nevím jak zjistit, kdo odvrátil tvář z Cesty bušidó.“ Sano se zvedne a ukloní se.

„Děkuji vám nejctihodnější soudče.“ Ueda mávne rukou.

„Jak se má Masahiro? Zvykl si?“

„Řekl bych, že ano,“ opět se usadí. „Hraje si s Hiratovou dcerkou Taeko. Chrání ji,“ Usmívá se přitom. Služebna Hiruko, která pečuje o Masahira mu to dnes vykládala a jak je mladý pán šikovný. „Jak s tím skončíme začnu se mu více věnovat. Nebudu už v úřadu tolik nocí a nějak se pomalu smiřuji, že Reiko tu není. I když chybí mi.“

„Mně taky. Pořád ji všude vidím.“ Soudce Ueda se zachmuří. Její smích, trénink se zbraní i její zvídavé a chytré otázky. Oba mlčí a vzpomínají.

„Tak dost, Sano. Musíme jít do práce. Opravdu mně to zlobí.“

„Ano. Děkuji za vše.“

„Jistě. Uvidíme se později.“ Sano vyjde z budovy soudu a nasedne na koně. Když naseda zahlédne útlou postavu a najednou se mu vybaví postava se stříbrným zábleskem zbraně. V tom boji to byla. Jenže ženy nevládnou tak dobře zbraní. Jenže Aoi ano a Reiko uměla také dobře vládnout zbraní. Zatřese hlavou. Taková hloupost. Musí se soustředit na to, kdo se dal podplatit v jeho sboru, proč a nahradit je novými lidmi.

Týden náročné práce. Zvykání si na staronové zaměstanání, do toho audience u šóguna a zjišťování jak je policejní sbor zkorumpován. Jedinou útěchou celého týdne byl pohled na Hošinu, když mu to řekl. Myslel si, že zlividuje celé Edo a hned popravil jednoho z těch banditů, které zadrželi.  Druhou dobrou zprávou bylo to, že Hirata se uzdravil a  s nepřítomným pohledem kráčí po chodbách jejich společného domu. Pořád říká, že musí se odstěhovat a pořád zůstává. Částečně kvůli dcerce a čstečně neví proč. Ale jemu to nevadí. Aspoň nemá pocit takové samoty v tom velkém domě, který pro jednoho je až přilíš velký.

Jednoho večera sedí u dokumentu, poté co vyprávěl Masahirovi příběh o statečném samurajovi a uložil ho. Teď když je sósakane má více času na rodinu a  je klidnější. Když si vzpomene jak někdy nemohl spát starosti co bude další den v úřadu nejvyššího komořího, tak se otřese. Jistě postavení sósakane není jisté a může kdykoliv být odvolán a sesazen, ale má takové tušení, že panu Macudairovi to vyhovuje, když má v záloze někoho neutrálního.

Zvedne hlavu od svitku, když zaslechne jak se odsouvají dveře. Dovnitř vstoupí Hirata.

„Dobrý večer sósakane – sama.“ Sano má toho dost. Není v úřadě a jsou sami.

„Sano.“ Hirata ztuhne.

„Sano – san,“ zopakuje.

„Co Taeko?“ otáže se a pokyne vedle sebe.

„Je uličnice. Celou dobu si stěžovala jak ji Masahiro shodil do rybníka.“

„Jsou ještě děti a Taeko...“

„Já vím. Hodila mu tam koníka. Sano – san.,“ omlčí se.

„Ano.“ Hirata neví co říct. Od probuzení ze zranění je jako ve snu. Pořád se mu zdají divné sny o Sanovi a pořád neví proč a někdy se vzbudí tak podivně rozechvělý. Nic si nepamatuje, ale tělo ano a neví co. K tomu ta paměť. Něco se mu nezdá a neví co.

Sano ho nechá přemýšlet a nalije mu šálek čaje. Drží v ruce kouzelný šálek s motivem  vrbové větvičky. Hirata ho uchopí a dotkne se ruky Sana, když zničeho nic ho prsty zradí a šálek pomalu klouže na zem. Oba se ho snaží zachytit, když dopadne na zem a rozbije se.

„Omlouvám se. Já...“ zdvihne hlavu v stejném okamžiku jako Sano. Hiratův pohled spočine na Sanových rtech a najednou se mu paměť rozjasní. Pamatuje si. Ztuhle pozoruje jak se pochybuji. Něco říkají, ale co?Co to udělal? Co.. tohle a Sano mu to dovolil. V hlavě má dokonalý chaos.

„Nic se nestalo. Je to jen šálek. Hirata – san?“ otáže se Sano nervózně, když zachytí jeho upřený pohled na své tváři. Co mu je? Dotkne se ho.

„Proč jste to dovolil?“ vyrazí ze sebe pracně a zadívá se do Sanových očí. Sano zamrká.

„Dovolil?“ nechápe o čem to mluví.

„Ano v tom chrámu!“ zrudne, když mu dojde co ty toužebné sny znamenaly. Sano polkne a založí ruce.

„Nic se nestalo,“ odpoví pevně.

Hirata zamrká. „Ale...“

„Nic se nestalo Hirata – san. Blouznil jste. Volal jste svoji paní.“ Sano se na Hiratu nedívá a pozoruje svitek. Hirata zmlkne.

„Promiňte, je mi slabo.“ Zvedne se a odejde. Ve dveřích se otočí a podívá na Sana jak sedí a nic nedělá. Za dveřmi se opře o stěnu. Neví jak reagovat. Vzpomíná si z ničeho nic docela jasně co se tam událo. Ale jak to? Přece měl horečku. Nevzpomíná si na vše, ale ten polibek si pamatuje tak živě. Dotkne se rtů ve stejnou chvílí jak Sano. Ta vzpomínka je z ničeho nic tak živá.

Polibek. Učil jsem ho stejně jako Reiko.

Libilo se mi to.

Libilo se mi to.

Hirata vyrazí ven štvaný vlastními démony. Zradil svoji paní, zradil důvěru svého pána. Jak má Sanovi sloužit? Jak? Vyběhne ven.

Sano vytáhne ruce z rukávu a svine svitek. Půjde spát. Bude lepší tenhle nepříjemný rozhovor zaspat.

„Jak mu mám sloužit, když bych chtěl něco jiného.“ Uvědomuje si cestou pravdu. Začíná chápat neklidné sny. V polovině cesta se rozhodne. Yoshiwara. To je přesně co potřebuje. Je nedaleko a on si najde nějakou rozkošnou kurtizánu a zapomene na tyhle věci. Na polibek na ty sny a tělo taky dostane co potřebuje.

Za necelou hodinu projde bránou Yoshiwary a vzpomene si na Aoi a na jejich cestu. V té době o ničem neměl ponětí. Vážil a obdivoval Sana. Uctíval ho jako boha. Kdy se do toho vmíchalo něco víc než jen úcta, povinnost?

„Pojďte dál, pojďe,“ láká ho nádherná dívka v okně výstavního domu. Nadechne se. Proč ne. Aspoň zapomene na chrám, na své pocity. Náruč okouzlující dívky je přesně co potřebuje.

„Co se tu děje!“ zabručí rozespale Sano. Vstane  a odsune dveře. Protře si oči.

„Promiňte nejctihodnější sósakane – sama!“ zamumlají dva detektivové a ukloní se jak nejhloub svedou. V rukou drží, po bližším podívání, Hiratu. Ten zvedne hlavu a něco zablekotá. Sano se zamračí.

„Kde jste ho našli?“

„V Yoshiwaře u...“

„Stačí.“

„Chtěl se rvát a tak jsme ho museli odzbrojit.“ Jeden z detektivu vytáhne od pasu druhou zbraň. Nedodá, že byl opilý, pohádal se s jiným klientem dívky Stříbrný měsíc. „Poznal jsem Hirata – san a ...“ rozpačitě skončí. Sano neví co dělat. Stojí na chodbě v lehkém kimonu a přemýšlí co s opilým Hiratou. Zítra ho potrestá dvojnásobným cvičením. Jako jeho zástupce má dávat všem ostatním příklad a ne takovým, jako tu předvádí.

„Dejte ho do pokoje.“ Jde před nimi a ti dva ho vedou mezi sebou. Jsou ohromeni, že s nimi mluví osobně jejich velitel. Položí ho na postel. Oba detektivové ulehčeně vyjdou a zasunou dveře.

„Sano, miláčku!“ Hirata vrávorávě vstane a natáhne k Sanovi laškovně ruku. Sano mu srazí ruku.

„Už nikdy na mně nesáhej, když jsi opilý!“ vykřikne rozzlobeně  a ztuhne. V místnosti je ticho, že by se dálo krájet. Je slyšet jen jejich dech a šustění oděvu opilého Hiraty.

Únava a ospalost, pomyslí si, jinak by to nikdy neřekl.

Hirata ztuhne jak mu pomalu do hlavy docházejí Sanova slova. Sedne si na zem. Sano odvrátí hlavu. Sakra jak ho to napadlo? Začíná mít na sebe vztek.

„Sumimasen, Sano- san. Už nikdy se to nestane. Promiňte.“ Zatřepe hlavou a vrávoravě se zvedne. „Hned přijdu.“ Sano sedí a čeká. Neví proč. Za chvilku zaslechne jak se dveře odsouvají. Neotočí hlavu.

„Sano – san,“ dotkne se ho a pak spustí ruku. „Už se to nikdy nestane.“ Sedne si naproti němu. Smočil si hlavu v studené vodě a nadával jak zametač chodníku.

„To doufám. Už se nic takového nepřihodí..“ Chce se zvednout, když se Hirata nadechne.

„Mohu doufat... prosím!“ vyrazí ze sebe a čelem se dotkne podlahy. Sano ztrne. Ví, na co se ptá. Jenže on neví jak odpovědět. Otočí se a odchází. Hirata zůstane ležíc na zemi.

Sano si jde lehnout  a uvědomí si, jak noc postoupila. Ještě není den a není noc. Něco mezi tím a pak zaslechne sotva znatelný zvuk. Zavrtí se. Něco se mu zdálo a pak uzří šedý stín jak prokmitne u dveří. Ta postava s mečem. Rychle odhodí pokrývku a vezme meč. Musí ji dostat. Kdo to vůbec je?

Plíži se za postavou nejtišej jak svede a pak uvidí jak otevírá dveře a pak rachot. Rychle se za nim rozběhne.

„Stát!“ vykřikne a zírá na dvě zápasici postavy. Jedna se zrovna rozpřahuje dýkou. Menší postava vylítne z Hiraty na kterém sedí a zápasí. Postaví se do rohu a rozhliží se jako lapené zvíře. V očích děs i nenávist.  

„Žena!“ Hirata se zvedne a těžce dýchá. Vytasí meč, ale cítí jak tělu i hlavě vládne alkohol. Ruce má nemotorné a těžké.

„Kdo jsi?“

„A kdo jsi ty, sósakane, že se ptáš?“ odpoví nenávistně. Sano chvilku přemýšlí. Kdo by mohl je chtít zabít  a pak mu svitne. Ještě jednu osobu nelapili a on to nechal být. Nikdy by neřekl jakou chybu udělal. Opět podcenil ženu.

„Ty jsi Květ vistárie!“

Smích. „Vedle sósakane!“ ušklíbne se a přemýšlí jak se odtud dostat. Sledovala sídlo už dlouhoa  byla si jista, že sósakane bude spát a on místo toho je vzhůru. Sano se zarazí. Byl si jistý, že ta žena je bývala kurtizána, kterou její milenec vykoupil.

„Já jsem královna zlodějů! Nejvyšší, nejlepší. Nic proti mým schopnostem neobstojí. Jenže ty jsi ho zabil!“ slyší a Sano si vzpomene.

„Ale tys zemřela!“ napřáhne meč. Žena se divoce kolem sebe rozhlédne a pak se začne smát. Rozptýlí jejich pozornost a dostane se odtud.

„Nezemřela, víte sósakane. Jen jsem uplatila nepozorné hlídače. Co je jedna žena? Nic a já využila jejich slepoty! Milovala jsem ho,“ začne odněkud odjinud. „A on mně. Dala jsem mu vědět a on ji zabil. Byla tak pyšná ve své neomylnosti. Jak vám je, když víte, že zemřela? Jak?!“ vřeští. „A pak si pro mně přišel. Moje láska, můj milenec a já udělala vše co řekl!“ Tuší, že zemře, ale nejdřív udělá jedno. Napřáhne dýku a hodí ji směrem k Hiratovi. Sano se vyrhne k ženě a mečem ji oddělí hlavu. Stejně už je mrtvá a soudce Uedy se na to optá a pak ho polije smrtelný pot, když zahlédne dýku v Hiratově těle. Vrhne se k němu a obrátí ho dávajíc pozor na dýku.

„Hirata – san!“ vykřikne, když vidí zavřené oči.

„Nic mi není. Ta žena?“

„Je mrtvá.“

„Dobře. Já prosím...“

Sano ho sevře. Pořád neví, ale „Ano!“ Na Hiratových rtech rozkvete úsměv stejně jako v chrámu. Zavře oči.

„Dobrý den sósakane – sama!“ ozve se ode dveří. Sano otočí hlavu. Joritomo.

Joritomo spokojeně hledí na domáckou atmosféru u Sana, který sedí na verandě s Hiratem po boku a pozoruji západ slunce.  Taeko s Masahirem válčí dřevěnými meči. Taeko neobratně a Masahiro, který je starší je obratnější. Nedaleko stojí dvě služebné a hlídají je, aby si neublížily. Joritomo sklouzne k Sanovi a Hiratovi a pak se usměje. Z ničeho nic mu to dojde. Nechápe jak mohl přehlédnout tak samozřejmou věc. To jak blízko sebe sedí až se kimona důvěrně otírají, ten klid a pohoda, kterou cítí i jejich pouto sotva viditelné. Nic neřekne a usadí se vedle nich. Hirata nalije šálek čaje a podá mu.

„Je tu nádherně,“ rozhlédne se po nádherné zahradě plné kvetoucích květina  stromu.

„Ano. Je. Tak proč jste tu Joritomo?“ zadívá se na něho. Od té doby co zabil tu ženu se událo mnoho věci. Soudce zjistil, že té noci ve vězení nezemřela ta zlodějka, ale jiná dívka podobná té zklodějce, ale narozdíl od ni, měla být prodána do Yoshiwary, aby tam zaplatila za to co ukradla. Tam si pro ní přišel její druh a spoluviník v krádežích Gorou a omotala si ho kolem prstíku jako předtím. Je pravda, že byla krásná a on najednou zjistil, že potřebuje ještě víc peněz než dřív a stvořil silnou zlodějskou bandu ze stejných lidi jako byl on sám. Vykoupil Vistári, vlastním jménem Chihiro a spolu loupili. Proto zřejmě byla i zabita Reiko. Zajímalo by ho jestli tušil kdo Chihiro je od začátku. Možná netušil a ona ho do svých sítí polapila jak pavoučí démonka. Nebo to věděl a jel v tom s ní. Tohle už nikdy nezjistí.

Pořád se mu po Reiko stýská, i když Hirata a on vytvořili spolu podobný vztah. I když ne stejný, tak velmi podobný vztah jako vládl mezi ním a Reiko.

„Sósakane – sama,“ vyruší ho z rozjímaní Joritomo. Za nimi stojí edský posel. „To je pro mně. Je mi líto, že nemohu déle zústat, ale snad někdy jindy?“

„Budeme se těšit.“ Hirata i Sano vstanou a  rozloučí se s Joritomem. Nebýt jeho přímluvy, tohle všechno se nikdy nestalo. Dveře se zavřou a oni dva usednou vedle se. Hirata se dotkne ruky Sana a sevře ji. Sano opětuje stisk a zadívá se na poslední zapadající paprsky slunce. Sano s Hiratem se usmívají, zatímco služebné honí děti jak se snaží je zahnat do postele.

                                                     Konec