Shounen ai povídky 2

2.

Kletba

Cink. Cink. Cink. Cink. V daleké zemi zvané Symerie se rozezní zvonek. První tóny letí krajinou našeptávajíc těm co miluji příběhy. Sedněte si a poslouchejte...

Vkročí do domu pořád se potěšeně usmívajíc.

„Ervine?“

„Copak?“ broukne stále zamyšlen nad tou práci, která ho čeká. Musí udělat tamto a vyzkouší i tu novou věšteckou kouli...

„Nemáš jiný pokoj?“ ozve se Syrian. Ervin skoro zatřepe hlavu, jak se snaží soustředit to co mu jeho host chce říct. Ten jeho hlas zní tak naléhávě možná až vyděšeně.

„Ne nemám,“ už plně soustředěný.

„No víš ta růžová...přespím u Snížka.“

„A já myslel, když tolik máš rád ženy...“ zkusmo nadhodí. „...že ti nebude vadit.“ Syrian má pocit, že se propadne někam hodně hluboko.

„To sice mám rád“ řekne škrobeně „ ale růžovou tak jedině nakrátko. Rozhodně v růžové se spát nedá. Musíš to uznat sám a jak vůbec a koho napadlo dát růžovou do pokoje. Nevím jak ty, ale mám rád barvy to sice ano, ale tenhle rok růžová do bytu se vůbec nedává. Je strašně nemoderní a nevím proč bych, to budu radší spát se Snížkem, který sice růžovou možná má rád, ale nesluší mu o nic víc než mně a vůbec mi to nejde k postavě a pleti...“ nadechne se.

„Můžeš si to tam změnit.“

„Aha!“ zmlkne. „Omlouvám se. Nevím co mně to popadlo.“

„To nic. Taky nemám rád růžovou.“ Syrian se vděčně usměje.

„Tak proč...?“ Ervin mávne rukou.

„Jdeme do pracovny. Musíme zjistit co a jak, i když mám tušení co se ti stalo.“ Syrian se v půli kroku zastaví. Jak může vědět co se stalo, když on to neví? Copak je věštec? Jenže je napůl víla, takže možná víly mají schopnosti o kterých se smrtelníkům jen zdá.

„Budeš tam stát ještě hodně dlouho Syriane?“ houkne na něho Ervin ode dveří pracovny. Syrian vejde dovnitř a pochvalně přitaká. Stěny doslova oblepeny knihama a svitky. Některé zapečetěny a jiné volně ležící. U stropu se vznášejí dva svitky a pár knih. Uprostřed místnosti stojí bytelný dlouhý stůl na kterém leží pár věcí a knihy. V jednom rohu pracovny dokonce zaregistruje kouli.

„Odeklínač potřebuje kouli?“ a mávne rukou k ni.

„Jistě. Někdy klient neví co se stalo,“ popíchne ho „ jako ty, takže v tom případě je dobré i věštění. Jednou jsem musel navštívít  Slepé věštkyně. Děs a katastrofa. Než jsem jejich věštbu rozluštil, kletba dávno přešla.“

„Tak co se mi stalo?“ nakloní se k němu a lokty si opře o stůl. Nikdy kouli nepoužil a je na to docela zvědavý. Na hlavě mimoděk zastřihá kočičíma ušima. Snad to tak zůstane. Ten ocas byl horší.

„Později. Nejdřív se musím přesvědčit jestli moje teorie je správná.“ Dotkne se koule a ta ztemní a pak zprůzračni.

„Sákryš!“ zakleje jak ho v letu zastaví zeď knihovny. „To se mi ještě nestalo.“ Syrian ho zvědavě pozoruje jak sedí na zemi a tře si rukou záda.  „Ta kletba je pěkně chráněna i zároveň s majitelem a já se nemohu k němu dostat. No budu to zkoušet dál. Nepoddám se, to si nemyslí. Takové odhození je ... není běžné, ale já se přes tu jeho obranu dostanu. Jen na to musím jinak.“ Vstane a jde ke kouli. Jak na to?

„Nechceš pomoci?“

„Jo. Můžeš přinést ty růžové polštáře ze své ložnice.“ Syrian vystartuje do ložnice. Sice ho trochu to odhození od koule překvapilo, ale k čemu chce ty polštáře? Vida aspoň k něčemu budou, pomyslí si ve stejnou dobu Ervin. Poslouchá jak Syrian táhne polštáře. Není to špatný parťák, i když má ty uši. Rychle jsem ho přijal jako někoho komu mohu věřit. Podivné, ale na tomto světe jsou podivnější věci...

„Co s nimi?“

„Rozprostři je za mnou. Nebudu mrhat magii na takovou věc jako stavbu bariéry a ty se zbavíš trochu té růžové. Později si můžeš si vzít nějaký polštář ode mně!“ nabídne mu velkoryse.

„Počkej ty jako chceš tohle ...“ naznačí dráhu letu - koule přistání.

„Jo!“ s pochmurným úsměvem a vzteklými jiskřičkami v očích přikývne Ervin. Vykasá si rukávy tuniky zdobené modrou výšivkou a jde ke kouli. „Musíme odstranit jednu slupku ochrany za druhou až se k němu dostanu. Později musíme zjistit kletbu. To už nebude tak náročné..,“ polkne „...fyzicky.“

„Aha a jak to bude moc náročné?“ Ervin se k němu obrátí.

„Raději nechtěj vědět.“ Otočí se ke kouli.

„Ervine?“

„Co je sakra!“

„Kolik to bude stát?“

„Cože?“ vyhrkne nechápavě  Ervin.

„Denárů!“

„Teď v tuto chvílí se chceš bavit kolik tě moje služby budou stát?“

„Jen se mi zdá... auuu!“ když kolem něho prolétne mlžný šíp a zabodne se do knihovny. Přikrčí se a opatrně vykoukne. Bože ten je rozžhavený do běla. „Mlčím. Auu!“ když mu uši ožehne ohnivá koule. Mimoděk se ohlédne za sebe. Zřejmě je knihovna ohnivzdorná. Klesne na čtyři a zaleze pod stůl. Už se nediví, že ho manželka opustila. Víly bývají klidné. Tedy se to říká. Jenže pořád neví kdo byl otec, ale musel být člověk.

„Vylez!“ někdo ho tahá zpod stolu.

„Jen jsem zapomněl se zeptat co za to budeš chtít.“

„Tvůj život ňoumo!“ Ervin si povzdechne. Nechápe co se to s nim stalo. Snaží se být klidný a pak ho vytočí takový .. takový... „jdeme na to.“

„Dobře,“ hlesne Syrian a vysouká se zpod stolu. Ervin přistoupí ke kouli, povzdechne si a zadívá se dovnitř.

Po páté, když skočí v polštářích zůstane ležet. Syrian k němu přistoupí.

„Otoč se.“

„Proč?“

„Udělám ti masáž.“

„Chceš mně ji zabít?“ řekne nedůvěřivě.

„Oh nevěřícnost je jméno tvé. Umím i pár věcí, které s magii nesouvisi a tvoje ramena a záda to potřebují.“ Ervin se otočí a sundá si kabátec. Syrian si k němu klekne  a položí ruce na záda. Pomalými pohyby krouží po napnutých svalech na ramenou. Ervin svěsí hlavu dolu a rukou odhrne stříbřité vlasy aby měl Syrian lepší přístup a vlasy se mu nepletly. Přimhouří oči slasti a zamručí do ticha pracovny.

„Ještě tři vrstvy ochrany a je už skoro noc.“

„A co zítra...?“

„Auuu!“ vyjekne Ervin.

„Bolí?“ ironicky se zeptá Syrian.

„Ne kdepak je to jako pohlazení peříčkem, ale je to zatraceně příjemné. Klidně pokračuj a začínám ti věřit, že jsi léčitelem.“ Syrian se uchechtne a položí ruce na záda. Soustředěně provádí masáž a protepluje mu studenější místa. Ervin si neuvědomuje jak pod jeho rukama vláční a uvolňuje. Má pocit, že přesně tohle potřeboval už delší čas.

„Možná dokončím to zítra. Uvidíme.“ Zakroutí rameny a blaženě si uvědomí, že je mu lépe.

„Pět zlatých denárů!“ uslyší u ucha. Ervin otevře oči dosud přimhouřené.

„Stačí večeře?“

„Hmm úplně. Víš mám pocit, že tě znám dlouho.“ Ervin se zvedne. Má tentýž pocit, ale Syrian odjede a on zstane sám a pak čarodějové jsou spíš samotáři a i vztahy jim vydrží ne moc dlouho. Jenže tady uvažuje úplně scestně. Nemá rád muže o nic víc než Syrian. I když společník na večerní posezení by se hodil, ale možná se budou později navštěvovat. Vyjde z pracovny aniž cokoliv řekne a jde do kuchyně.

„Urazil ses?“ v pootevřených  dveřích se objeví Syrianova hlava. Ticho. „Nemluvíš se mnou?“ dál dotírá na něho Syrian. Ervin přestane čistit zeleninu a povzdechne si. „To bych nerad. Nemám to udělat já?“ snaživě pokračuje dál. Neumí si vysvětlit, jak náhle po té masáži odešel. „Neubližila ti, že ne, ta masáž myslím,“ pokračuje dál.

„Syriane, můžeš prosím nech mně o samotě,“ vyrazí už zoufalý Ervin.

„Aha dobře. Já jdu,“ odpoví a jde pryč. Co se to s Ervinem děje? Ale zná ho sotva půlodpoledne, ale připadá mu jako by to bylo odjakživa. Sedne si do knihovny nebo do pokoje kde pili nápoj a nalije si. Už není tak studené, ale pořád stejně lahodné jako předtím. Musí si přiznat, že ho zaujal. Vzhledově, ale i samozřejmě profesionálně dodá pro sebe. Vstane a přitáhne si židli na kterou si položí nohy. Sedí s nohama nahoře a přemýšlí o tom všem.

Ervin povídal, že ví kdo mu to udělal, ale proč v tom případě odbourává ty ochrany, které ho stojí tolik sil a nejsou zrovna bezbolestné. Nerozumí tomu o nic víc, jako tomu proč ho přijal tak rychle za přítele. Sundá nohy ze židle a vstane. Židli vrátí na místo. Má hlad, uvědomí si a docela rád by něco snědl. Dveře do místnosti se otevřou a on uvidí skřeta.

„Dobrý den pane. Máte krásného koně. Moje jméno je Krat.“

„Jsi sluha Krate?“

„Sluha, přítel, všechno dohromady. Co mistr Ervin považuje za užitečné.“ Syrian je překvapený, že hrdý skřet někomu slouží. Vždy si dávali záležet, aby okolní svět věděl, že jsou samostatní a svobodní. Hrdě prohlašuji, že nikomu sloužit nebudou a Ervin má...

„Jídlo.“

„Měl jste to nechat na mně, pane.“

„Krate. Ach snad ano,“ řekne zmateně. V rukou drží dvě misky. „Potřeboval jsem se nějak zabavit.“

„Neměl byste tolik riskovat.“ Ervinové rty se zvlní do malého úšklebku. „Mám rád silného protivníka, Krate.“

„Dobře. Krat půjde.“

„Jistě a bav se dobře.“

„Vy taky pane.“ Syrian nadzvedne údivem obočí. Krat a bavit se? Nikdy neslyšel, že by se skřeti bavili, ale vůně z misek, které sem donesl Ervin, mu dokonale vyhnala myšlenky na jakoukoliv jinou činnost než na jídlo. Posadí se zpět a hladově se dívá po misce.

Ervin s úsměvem se dívá jak Syrian pozoruje misky a nevšímá si Krata. Položí misku před něj na stůl. Zelenina, houby a kousky masa. Pak položí lžící a usedne proti němu. Je tak podivně spokojený, že má s kým si sednou, sníst jídlo, prostě nebýt sám. Jistě má Krata, ale to není ono. Proto si přívedl sem lidskou ženu, ale skončilo to fiaskem. Po pěti letech neustálého boje, odešla nazpět k rodině. Prý má dost toho hnusného místa a to, že nikoho nevidí po celý rok. Možná měla pravdu.

Jenže čarodějové potřebuji k práci klid. Aspoň on ano. Ochutná a přikývne. Ochucená tak akorát a Syrianovi zřejmě moc chutná. Po večeři se chce podívat jestli má něco o Syrianovi v knize čarodějů. Mistr léčitel. Musí být velmi dobrý, když dosáhl této úrovně. Ne každý podstoupí poslední zkoušku, při kterém získá pramen modrých vlasů. Ta zkouška není nikde popsaná, ale prý je velmi těžká.

Když se to vezme tak v této kauze Kletby jsou samí mistři. Čarodějka, Syrian mistr léčení, mistr kletby a on mistr odeklínadel. Je jedním z nejlepších a on to dokáže.

„Ervine, myslíš, že se mohu pak vykoupat?“ Ervin zamrká jak k němu dolehne Syrianův hlas.

„Vykoupat. Ach ano.“

„Děkuji. Po té cestě si připadám tak špinavý. Hrůza. Proč bydlíš tady v Dračinách?“

„Je tu klid“ a olízne si lžící. Má už dost. „A pak je to kouzelné místo, nemyslíš si to taky? Mám tu vše a vybudovala to tu moje matka.“

„Víla,“ hlesne.

„Máš něco proti vílám?“

„Ne. Jenže co jsem sem přibyl, tak močálové víla co se zamiluje do smrtelníka, lesní víla taky... a přitom je to tak pchmurné místo.“

„Ach kořenářka.“ Syrian přikývne a Ervin pokrčí ramny. Co na to říct.

„Neřeš to a půjdeme spát. Nutně potřebuji spánek a zítra dokončíme to co jsme začali.“

„Dobře.“ Zvedne se s miskou v ruce a rozpačitě se rozhliží. Vypadá to jako by Ervin se to nechystal uklidit.

„Do kuchyně,“ jemně naznačí  Ervina zvedne se taky. Oba misky odloží do škopku s vodou a Ervin ho chytne za ruku. Trochu se zarazí. Už tak dlouho se nikoho nedotýkal a najednou cítí teplo pokožky někoho jiného. „Koupel.“

„Máš stejný systém jako já!“ zvolá nadšeně Syrian a začne si stahovat oblečení. Ervin ho s úsměvem pozoruje a pak si všimne jeho zad. Hvízdne. „Stalo se něco?“

„Záda.“

„Ještě se nezahojily?“ Ervin zavrtí hlavou a Syrian přistoupí k zrcadlu. Vypadají dost ošklivě. Ervin k němu přistoupí a pronese pár slov. Syrian ucítí teplo a vidí jak měkká záře to hojí. „Děkuji,“ řekne rozpačitě a nejistě se usměje. Syrian si ho prohlédne. Je hezký a není divu, že má u žen takový úspěch. Cítí se tak nějak rozpačitě. Odstoupí ohřeje vodu a vyjde ven. Opře se o stěnu a pohladí si tvář a rty.

Tak dlouho nikoho neměl, že i Ervin svou mužnosti a živočišnosti v něm vyvolal touhu. Potřebuje držet někoho v náručí. Dotýkat se ho a hladit. Sát svoji touhu ze rtů té druhé bytosti. Milovat se a uvolnit. Rukou zajede pod košili a dotkne se hrudi a pohladí si bradavku.

„Sakra!“ zaslechne a pak jekot. Vrazí dovnitř a zrudne, když vidí jak tam nahý Syrian poskakuje a řve. Je tak omračující dokonalý. Ervin pohledne na vodu a na páru jakk stoupá vzhůru. Začervená se ještě víc. Zřejmě tu vodu ohřál trochu moc. Pronese slovo a zhladí ji. Pak k němu přistoupí. Syrian se na něho tak zuřivě podívá a pak sundá si ruku z červené nohy.

„Bolí!“ zajektá a zvedne oči vzhůru. Ervin polkne, když si všimne jeho svalnatých nohou a jeho mužství. Rychle mu přiloží ruku na opařenou nohu a oba pozoruji jak pod příjemným teplem mizí začervenalé místo.

„Omlouvám se,“ kajícně ze sebe vyrazí Ervin.

„Dobrý díky moc. Mohu použít tvoje bylinky?“

„Jistě. Já jdu,“ a stojí dál. Nakonec se pohne a zavře dveře. Poslední co vidí je jeho pozadí proti sobě a jak sype do vany byliny. Musí se nějak uklidnit. Vyjde ven a spěšným krokem dojde až na konec zahrady, která přechází v bažiny. Jenže kromě bažin je tu malé jezírko, které vytvořil, aby mohl zalévat květiny. Rychle ze sebe všechno stáhne a ponoří se do jezírka. Vzdychne si jak ho studená voda obejme kolem roztouženého těla. Zvrátí hlavu a dívá  se na vyházející oslňující měsíc ve tvaru malého srpku.

Není ještě úplněk. Jenže co se stane, když nastane úplněk, ale to bude řešit později. Do té doby musí být Syrian pryč. Nabere vodu do dlaně a pozoruje jak mu proklouzává mezi prsty. Až tohle skončí zajde do některé z vesnic a ukojí svoji touhu v náručí nějaké ženy. Tvář mu ovane větřík a on si uvědomí, že tu už sedí pěknou chvílí. Vstane a vezme šaty do rukou. Ve spěchu zapomněl ručník a tak se osuší slovem. V půlce cesty si vzpomene, že má hosta a obleče se. Zavrčí. Proto nemá rád hosty. Musí se na ně ohlížet, když si natahuje kalhoty a košili. S botama v rukou dojde k domu. Ticho a tak tichounce přejde do pracovny a vytáhne knihu se jmény čarodějů. Pomalu nalistuje S.

Syrian. Opravdu mistr léčitel. Jeho úspěchy jsou stejně velké jako jeho a je velmi známý.

Zavře ji a schová do šuplíku. Vyjde ven z pracovny do své ložnice a všimne si, že dva polštáře tmavomodré barvy zmizely. Zřejmě na nich teď spí Syrian. Usměje se a svlékné se. Chvilku stojí před oknem a okouzleně pozoruje zahradu zalitou měsíční světlem. Zahlédne tančit stín ve tvaru útlé ženy.

„Mami!“ smutně zašeptá a prudce zatáhne záclonu. Lehne si a civí do stropu dokud se jeho víčka nezavřou a on neusne.

„Kde jen může být?“ si řekne Syrian ráno, kdy ho probudí ptáci a on si vztekle uvědomí, že je musí poslouchat a nemůže odhlučnit místnost. Přetáhne si přes sebe jeden polštář, druhý, ale nic nepomáhá. Nakonec se rozespale umyje a obleče. Teď ho hledá. Jako poslední možnost zkusí  zahradu. Jeho zrak zaletí ke dveřím jeho ložnice. Má ji nádhernou. Podobnou jeho. Jenže on má ji v hnědých tónech a Ervin v modrých. Myslí se mu mihnou ty střibřité vlasy rozhozené po tmavmodrých polštářích a neví proč se zajíkl nad tou rozkošnou představou.

„Puti puitiii tit!“ slyší Ervinův hlas a jeho obličej se protáhne. Na koho to řve? Zajde za dům a uvidí jak sype zrní slepicím. Ervin a krmí slepice. Ervin k němu otočí rozzářenou tvář.

„Dobrý den Syriane. Vyspal ses?“

„Nevyspal jsem se vůbec. Proč tohle děláš?“

„Proč ne,“ a hodí hrst zrní. „Odreaguji se u toho. Nic jiného.“

„Aha.“

„No nezištné to tak není. Budeme mít jejich vajíčka na snídani.“ Vysype zbytek zrní a jde k němu. Zastaví se u něho a vnímá jeho vůní jak se myl a pod tím takovou tu rozespalou vůní, když vstanete z vyhřáte postele. Usmívá se a má chuť se ho dotknout, ale ovládne se.

„Půjčil jsem si tvoje polštáře. Jelikož jsi tady nebyl.“

„Říkal jsem ti ať si je vezmeš.“ Dojdou do kuchyně, v které se už motá šikovně Krat.

„Jít jít. Za chvilku jídlo přinesu!“ mává na ně rukou a vyhání je. Ervin pokrčí rameny, chytne ho za ruku a táhne pryč.

„Krat nemá rád, když ho pozoruji při tvorbě jídla.“ Usadí ho na židli u stolu v pokoji kde večeřeli a otevře okno. „Krásné počasí.“

„Moc zpívali?“ zavrčí Syrian, ale i jeho nálada se zlepšuje pod přítmonosti Ervina a krásného počasí. Ervin se rozesměje. Už chápe proč tak byl nevrlý. Posadí se a nestačí nic říct, když uvídi Krata jak jim nese jídlo.

„Dobrou chuť.“

„Děkujeme!“ odpoví najednou a rozesměji se. Krat se chvilku dívá jak jim to chutná a pak zmizí v hlubinách domu.

„Takže dnes odstraníš poslední tři ochranné vrstvy.“ Ervin polkne sousto.

„Ano. Musím se přiznat nechce se mi do toho, ale zvědavost je silnější.“ Pohladí se spokojeně po plochém břiše. „Bylo to dobré a přijď za mnou.“ Vstane a nechá nádobí na stole. V myšlenkách se už věnuje problému jak odstranit poslední tři vrtsvy, které jsou taky nejtěžší.

Syrian vyskočí a jde těsně za nim. Stoupne si na své místo jako včera a s mrazením v zádech pozoruje jak přistupuje ke kouli stále světlejší. Podle informací co mu řekl Ervin, se má koule rozzářit, když získá přístup k informacím.

První vrstva a ponoří se do vnitřku koule. Odlupuje ji jemně jako věchýtek, ale na čele se mu objevuje pot. Už ji skoro má, když praskne a on odletí. Proč není schopen ji zlikvidovat tak aby si neubližil? vztekle posmyslí. Leží v růžových polštářích své paní a dívá se jak k němu přistupuje Syrian s hadříkem a otře mu čelo. Naštvaný vstane a pustí se do další ochranné vrstvy.

Oddechuje jak opět skončí v polštářích a má pocit, že celé tělo je na kusy. Ťukot.

„Pane Ervine,“ nakoukne k němu Krat. „Je tu posel.“

„Nikoho nechci vidět,“ zahuhlá unaveně Ervin a zvedne se.

„Magický posel.“ Ervin zvedne hlavu a zamne si rukama. „Konečně. Jdeme Syriane. Ozval se nám.“

„Kdo jako?“

„Ten, který seslal na tebe kletbu.“ Syrianovi se rozzáří tvář, předběhne Ervina a vyrazí ven. Rozhlédne se a zaklamaně se dívá. Nikoho nevidí.

„Poslal magického posla!“ rozzjařeně řekne Ervin a divá se na něco podivného. Vypadá to jako koule s ručičkama a k němu zatím takový posel nikdy nedorazil.

„Takže je to zbytečné. Nemohu ho vidět, ani slyšet ani si to přečíst.

„Ano a klid.“ Syrian zmlkne a pozoruje tvář Ervina. Potěšení, nevíra a nakonec zlost. Ale taková, že má pocit, že se zapomene, a když zašeptá parchant, tak jeho nálada poklesne na bod mrazu. Ervin se otočí k Syrianovi. Jak mu má říct, že kletba je neodeklínatelna? Usměje se, ale má pocit, že tak falešně. Skřípá zubama z toho co se dozvěděl. Bude lepší když mu to řekne tady. Sice nemá  magickou moc, ale nábytek ve svém domě má moc rád.

„Nejde do odeklít.“

„Cože?“ Syrian má pocit, že na něho spadly celé Zubní pohoří.

„Ano. Nejde to.“

„Jak nejde? Vysvětli,“ řekne tichounce a sesune se na zem. Rukou se dotkne uši.

„Dobře. Tvůj Snížek mi řekl, že jsi se stavil u jedné ženy.“

„Lewlyn. Co ta s tím má společného?“

„Celkem nic až na to, že je družkou Ariena.“ Syrian vytřeští oči a polkne.

„Doprdele!“ vyhrkne a zesiná. „Je můj přítel. Snad by...“ale odmlčí se. Zřejmě ano.

„Přesně tak. Nějak zjistil, že jsi byl s ní a podnikl něco co ti znepřijemní život.“

„Znepřijemní život, Ervine? Moje existence závisí na magii. Podívej se na uši a jak mohu pracovat bez magie? I čarodějové musí z něčeho žít a já mám rád svoje řemeslo. Rád léčím lidi,“ říká už tichounce. „Proč to nejde?“ Ervin ztuhne a zaskřípá zubama, když si na to vzpomene. „Možná jiný čaroděj...“ nadhodí.

„Ne nikdo to nedokáže. Nebo ano, ale jakmile tu kletbu provedou, tak kletba přejde na ně. Tratí svoji moc na úkor tebe.“

„Svině!“ zahučí.

„Ano. Máme jistá pravidla a tohle se nedělá. Musel mít šílený vztek. Jistě řekl mi i jak se to dá odeklít.“

„Jak?“ nadějeně zvedne hlavu. „Možná, že...“

„Zamilovat se do muže a žít s ním do konce věků.“

„Cože?!“ Syrian vyskočí an nohy a zapotácí se. Je omráčený. Tohle neudělá.

„Musí tě dobře znát.“

„To ano. Nesnáším dotek muže.“ Ervin záváhá jestli mu má říct i ten zbytek, ale pak si to nechá pro sebe. Není to důležité. 

„Co chceš dělat?“

„Nevím.“ Sedne si na zem a tupě se dívá před sebe.

„Jestli chceš můžeš tu nějakou dobu zůstat a já zkusím přijít na něco co aspoň tu magii dostane pod kontrolu.“ Neslyší mně, si uvědomí Ervin a vstane. No nic nechá ho tu být a pak se uvidí. Vejde do domu a jde do pracovny.

„Pane, pan...“

„Nech ho být Krate a neruš ho ano.“

„Jistě.“ Jde před dům a pozoruje jak tam jejich host sedí. Zavrtí hlavou a jde do stáje k Snížkovi a Lilce. S nima si aspoň trochu pokecá. Vyndá z kapsy mrkvičku a těší se na ně.

Jak mohu to udělat. Co si myslel? Vždyť ho pozvala dovnitř a sama se mu nabídla. Přece by nějakou nesváděl, no možná ano, ale rozhodně by si žádnou ženu nevzal proti vůli. Sakra, sakra, co mám dělat. Nemohu se vyspat s mužem. Jsou tak nehezcí a nepřijatelní. Mám rád vůní ženy a ta tvoje vášeň tě dostala to pěkné šlamastyky, skáčí mu myšlenky od jedne věcí k druhé.

Co budu dělat, proobha. Nemohu takhle žít. Možná bych měl zemřít a bude to. Celkem je to jedno a když nemohu léčit nemohu dělat nic. Jsem jak bez rukou, bez srdce. Ten mizera parchantskej. Tohle se nedělá. Je mu jasné, že za těchto podmínek ho nikdo neodekleje. Mistr to brzy zjisti, co za tím vězí a nováček zas nemá dost zkušenosti, aby ho odeklel. Je v žumpě.

Nevšímá si jak sluníčko pomalu putuje po obloze až zapadne. Nevšímá si východu měsíce a jak nabývá na síle. Nevšímá si tančícího stínu v zahradě. Nevšímá si žaludku, který se ozývá a jen pořád snaží se najít cestu jak z toho ven.

Ervin s Kratem ho starostlivě pozoruji jak tam sedí a pomalu obrůstá mechem. Chce se zabít? Napadne Ervina a něco se v něm sevře. Bylo mu jedno, že ho opustila paní, ale nemůže přenést přes srdce, že zrovna Syrian... semkne rty do úzké čárky a zahledí se na Dračiny. Žijou v ních víly a on snad by mohl je umluvit a požádat o pomoc. Jenže musí zjistit jestli chce to udělat. Poslední dny se v něm rodí touha po lásce, ale i tomu Arienovi ukázat, že není až zas tak velký čaroděj jak si myslí. Že nemůže dělat co se mu zalíbí. 

Už je to skoro měsíc, když vidí jak měsíc budu v úplňku a Syrian pořád sedí na místě ve stále stejném stavu. Jen uši se mu ztratily a on nešel tak blízko, aby věděl jak se magie projevuje. Zneklidní. Buď bude muset do Dračin jako každý měsíc nebo bude muset odhodit všechny zábrany a svést Syriana. Zahledí se na bílý měsíc a pak zajde do pracovny. Zadívá se na panenku. Celý měsíc v něm narůstal plán a on připravil tohle kouzlo. Váhávě se ji dotkne a potom v mžiku se rozhodne. Svlékne se a pak začne pronášet nad panenkou slova. Cítí jak se mění jeho tělo. O pár minut, kdyz proměna je dokončena se podívá do zrcadla. Žena. Přikývne hlavou a vezme na sebe volný hábit. Jde ven a rozhlédne se. Krat zmizel a jsou tu sami. Bude mít Syrian dost sil, aby ho uspokojil a on jeho? Ale zas tolik sil nepotřebuje. Stačí málo, aby on byl spokojený, i když většinou si ty dny Úplňku docela užívá. Tentokrát to bude jiné. Sundá si hábit a jde k Syrianovi.

Budu muset to udělat, budu muset a nechci, ale nezná jinou cestu a on chce být nazpět. Léčit a být zas tím kým byl. Milovat muže. V představách to provádí a zkouší. Je mu z toho nevolno. Závan vůně. Nadpozemské vůně a dotyk jemné ruky. Něžné ruky. Zvedne hlavu a zadívá se na nádhernou ženu. Hltá její nahé tělo vyprahlými smysly a bojí se, že je to přelud. Rudé plné rty něco šeptají a on si neuvědomuje co to je. Jen vnímá její blízkost a touha v něm narůstá jak divoké zvíře.

Nevšímá si stříbřitých vlasů ani fialkových oči potažených touhou. Přitiskne se k ni a nasává do sebe její ženskou vůní. Cítí její ruce ve svých vlasech jak ho hladí. Vstane a rychle ze sebe všechno stáhne.

Je to jedno jak vypadá. Možná konečně najdeme oba co chceme, pomyslí si Ervin v dokonalé iluzi ženy. Syrian si ji přitáhne do náruče a okusí její rty. Ervin zasténá. Je to nádherné, ale možná, že i za to může úplněk a to, že není zcela při smyslech. Líbí se mu jeho tělo i jak ho tiskne. Cítí se v jeho náručí bezpečně. Chce ho mít v sobě. Chce se s nim milovat a vnímá jak jejich touha tryská a zalévá krajinu kolem nich.

Syrian se divoce a nevyhnuteně přisaje k jejím ňadrům a pak je pohladí. Záváhá. Všechno kvůli jedné ženě a on se za ten měsíc rozhodl. Poodstoupí a okouzleně se dívá na nádhernou roztouženou ženu, která říká Chci tě a jsem tvá. Zavrtí hlavou, sebere svršky a rozeběhne se ke stájím.

Ervin v šoku zůstané stát nahý na palouku a jen vnímá měsíční světlo a touhu, která mu zběsile koluje žilama. Klesne na zem a zasténá. Co zkazil a pak mu to dojde, když vidí jak oblečený Syrian vyvádí Snížka ven. Natáhne ruku a chce ho zadržet a pak ji stáhne. Zkazil možná víc než měl. Ervin k ni dojede a pak si všimne vlasů i oči, které se na něho úzkostně dívají.

„Ervine?“ a čte v Ervinových očích pravdu. Trhne sebou. Jak to udělal? viří mu hlavou.

„Já jsem chtěl...“ nedořekne, jak ho Syrian prudkým gestem přeruší.

„Nechci nic slyšet. Jedu pryč.“ Ervin vyskočí.

„Proč? Vždyť jsem...“ a zardí se jak si mimoděk rukou přejede po těle. Dnes musí někoho mít. Je jedno koho a on si vybral Syriana. Snáz překousne, že je muž než Ervin by překousl se  s ním milovat. Syrian se na něho tvrdě podívá. Co to Ervin vyvádí?a popožene Snížka.

Ervin se za ním dívá a pak stiskne pevně rty a napřáhne ruku. Už chce vyslovit kouzlo zadržení, když opět se stáhne a rozeběhne se do domu. Dnes nemůže jít do Dračin k ostatním. Odnese to ví, ale ... doběhne do pokoje, divoce se kolem sebe rozhlédne po něčem co může použít a pak uvidí zářici klubko. Vezme je do ruky a drží v obou dlaních. Začne mumlat slova a pak ho sevře. Vyhodí ho oknem ven a dívá se jak pluje k stezce v bažinách. Poslední zlatý záblesk a zavře okno. Povzdechne si a podívá se na měsíc jak pomalu klouže k obzoru. Obejme si nahá ramena a zavře oči. Vybaví si objetí a polibky.

„Nádherné,“ zašeptá a pomalu se otočí a odchází.

„Sakra!“ zakleje Syrian a couvne s koněm vzad. Tiskne k sobě zuřivě rty a uzdu svírá pevně v rukou. Jak to mohl Ervin udělat a jak to dokázal? Vždyť cítíl ve svých rukou ženu a libilo se mu to. Jenže on nemůže tu zůstat. Musí najít někoho s kým bude moci žít jako muž a jako mág. Ne se Syrianem. I tak pro něho udělal hodně. Vybaví si úsměv na tváří, jiskřicí fialkové oči a jak ohřívá mu vodu ve vaně. Jak padá do polštářů se zkřivenou tváří bolestí i jak se ohliží po něm přes rameno.

Zničeho nic se objeví zlaté klubíčko a pomalu se vznáší nad bažinami. Čeká.

„Děkuji,“ vděčně pošeptá Syrian a do oči se mu tlačí slzy, ale pak je zuřivě setře a s upřeným pohledem na klubko a se Snížkem vydávají na cestu. Za nedlouho jsou z Dračin pryč a on pobídne Snížka k cestě do velkého města.

„Hej něco sis zapomněl!“ Uslyší za sebou hlas a zatočí se s Snížkem dokola. Vidí tu babu kořenářku jak drží v rukou zářivé klubko. Hodí mu ho a Syrian ho obratně chytne. Podívá se na ně a vzpomene jak ho držel poprvé a na Letní nápoj i jak proti němu Ervin seděl.

„Nepotřebuji už ho!“ a hodí ji zlaté klubko nazpět. Ta ho chytne a drží v rukou. Mlčí a hledí za cvalajícím koněm.

„Bude tu na tebe čekat, můj pane.“ Vloží ho do kapsy od zástěry a pohlédne k Dračinám kde víly pořádají Slavnost úplňku. Tančí tanec Touhy a... usměje, když si vzpomene na ty chvíle rozkoše a její tvář se rozzáří a na moment se ji vrátí mládí.

„Tak Snížku dones mně spolehlivě do domu a pak musíme jít hledat. Myslíš, že to bude těžké?“ Zvrátí na chvilku hlavu a upřeně pozoruje světlo měsíce jak zalévá krajinu svým jasem. Jede celou noc a teprve pozdě odpoledne si odpočine u kapličky boha poutníků. Ani si neuvědomil jak je unavený on i Snížek. Zabalí se do pláště, který sebral  ve stáji a po chvilce si uvědomí, že není jeho, ale Ervinův a voní po něm. Nadechne se a vsaje do sebe tu vůní, když uslyší koně a jadrné zaklení.

Otevře oči a se zájmem si prohlédne muže, který si tře stehna a nevybíravě kleje.

„Nejsem zvyklý tak dlouho jezdit,“ pronese jemným kultivovaným hlasem. Syrian zaregistruje nástroj na koni. Pěvec. Ten si odhrne vlasy z jemného obličeje a přejde ke koni. Sundá mu sedlo a zbytek věci. Mrkne se po Snížkovi, který se v klidu pase a sváže mu přední nohy. „Jsem rád, že jsem našel tuhle kapličku.“ Ustele si vedle něho a pak si přitáhne batoh k sobě. Vytáhne jídlo a Syrian si uvědomí, že nejedl.... zamyslí se nad tím a počítá. Měsíc. Musí vypadat strašně a možná ani ne, protože ho částečně udržuje v kondici magie. Povzdechne si a snaží se tím zamaskovat kručení žakudku.

„Máte asi máte větší hlad než já.“ Syrian vezme nabízený chleba se sýrem a zakousne se do něho.

„Děkuji,“ zahuhlá s plnými ústy. Po dvou hltavých soustech si začíná chleba vychutnávat jako největší lahůdku království.

„Není za co. Kuchařka mi toho nabalila hodně a jmenuji se Darien.“

„Darien, ne snad...“

„Ano,“ sebejistě pronese Darien. Syrian zmlkne. Darien. Jeden z nejopěvovanějších pěvců království Rrasst. Povídá se o něm ledascos, ale nejvíc znají jeho písně a hlas. On sám ho nikdy neslyšel, ale slyšel chválu od lidi, kteří ho slyšeli. Mlčí a dojí schleba se sýrem.

„Nevadí ti, když si ustelu vedle tebe, že ne.“

„Ne kdepak,“ zahučí a vnímá jak se k němu přisune. „Dobrou noc“ a udělá to co předtím. Zachumlá se do příjemně vonícího pláště. Darien ho chvilku pozoruje a pak si přitáhne k sobě plášť. Je zima. Hnusná odporná zima a on by potřeboval tolik teplá, nesnáší když mrzne. Trochu se k němu přisune blíž. Na slavného Dariena přece si nedovolí vztáhnout ruku nikdo.

Ráno se s prvními ptáky probudí Syrian a všimne si jak se o jeho rameno opírá Darien. Spí a tak sedí a nic nedělá, protože neví co má dělat. Darien něco zamumlá ze spaní a zničeho nic Syrian ucítí polibek na tvář a tiché Děkuji.

Chce ho odstrčit, ale pak si to rozmyslí. Co když... a těsněji se k němu přivine. Jestli je... ano, když ucítí jeho ruku pod svým pláštěm jak ho hladí a modré oči v klidu očekávájí. Co? Neví to, ale jestli chce žít trochu normálně... skloní se a políbí ho na rty. Uslyší slabé povzdechnutí a opětovaní polibku.

„Jak se jmenuješ?“ šeptá Darien.

„Syrian.“

„Krásné jméno. Líbíš se mi,“ říká svým kouzelným hlasem.

„Ano,“ zašeptá v odpověď a nechá se polibit. „Je to poprvé?“ uslyší.

„Vadí ti to?“

„Ne. Rád učím.“ Syrian se odtáhne a zahledí na les. Ervine, proč, ale chytne Dariena za ruku. Oba vstanou a osedlají koně.

„Mám blízko dům. Nechceš tam zajet? Nebo máš něco na práci?“ Poslouchá sytý hlas jak se směje. Bude to v pořádku. Zvládne první milování a i život  s ním. Dokáže tomu zmetkovi Arienovi, že si nemůže dělat co chce. A Ervin? Otočí hlavu od Dariena a soustředěně nasazuje Snížkovi uzdu. Ervin je čaroděj a měl ženu a to co tam provedl, ne Ervin není budoucnost, i když mu byl hodně sypmatický. Ervin je minulost a Darien je budoucnost. Vyskočí na koně a zářivě se na Dariena usměje.

Ten se zaúpěním vyhoupne na klisničku a bok po boku vyrazí. Vyprávějí si o všem možném a Syrian se sním cítí dobře. V poledne zastaví ve vesnici a pozoruje jak  kolem něho se všichni sletí a hučí do něho aby zazpíval. Všimne si i váčku od starosty, jak mizí za kabátcem  Dariena.

„To je můj průvodce,“ mávne k němu. Syrian přikývne. Vlastně mu to ani nevadí a něčím se živit musí. Zůstanou v domě starosty do večera, kde Darien zpívá kouzlené příběhy plné, lásky, přátelství, ale i pomsty.

Sedí u stolu a pozoruje Dariena jak si vytvoří kruh a on je v něm králem. Nejdřív jen brnká na loutnu. Chce, aby se všichni usadili a poslouchali jen jeho. Chápe tomu, protože nikdo v celém království nemá tak kouzelný hlas jako on.

Později začne zpívat. Nejdřív hrdinské příběhy plné kouzel a statečných rytířů. Později přidá pár písníček, které lidi rozesměji a pobaví. Občas si přihne s poháru a nakonec začne zpívat milostnou baladu u které všichni sedí a ani nedutají jak chtějí se dozvědět jak dopadne.

Pozoruje dychtivé tváře přítomných a pýchu starosty, který to zplatil. Později se bude moci hlubit: Hle hostil jsem ve svém domě slavného Dariena. O půlnoci Darien přeruší svůj zpěv a všihcni ho žádají, div neprosí na kolenou, aby pokračoval a on vrtí hlavou NE.

„Až zítra,“ a nenápadně pohlédne na hostitele. Ten přikývne a druhý den se stěhuje k Darienovi další váček minci.

„Balady jako z mého života,“ si zašeptá Syrian v lázní, kterouu pro ně nechal připravit starosta. Za chvilku k němu vejde i Darien a bez rozpaku si k němu vleze. Syrian trochu ztuhne a pak si řekne proč ne. Přece o tu celou dobu šlo a nakloní se k němu se zcela jasným záměrem.

Bylo to jiné než jsem čekal, přizná si v noci. Spí vedle Dariena a hlídá jeho noční spánek. Bylo to krásné, ale cosi jako by tomu chybělo a on nemůže přijít na to co.

V lázních se společně umyli a on si uvědomil, že za ten měsíc co seděl a nejedl, zhubnul, ale Darienovi, zřejmě to nevadilo a dával najevo oč mu jde. Trochu se bál, že nesnese dotek Dariena, ale nakonec ho v sobě přijal a vyvrcholil. Objímal ho a klidně se nechal svést. Čekal, že kletba ihned pomine, ale nestalo se tak. Později se milovali ještě dvakrát a i on vstoupil do Dariena. Libilo se mu to jak do něho pronikal a nakonec vykřikl v uvolnění. Lehl si vedle něho a díval se mu do spokojených očí.

„Proč to děláš?“ uslyšel od Dariena a on pokrčil rameny. „Možná jsem to chtěl zkusit anebo se mi líbíš.“

„Tak to ano. Co kdybychom nejeli k tobě domu, ale do Sayenu. Jsou tam bohatí lidé a já budu zpívat a ty mně můžeš chránit.“ Syrian se zamyslel. Co ho doma čeká. Prázdno a knihy, které ani nemůže otevřít bez své moci.

„Ano,“ a zamkl polibkem ty plné rty.

Usnul mu v náručí a on se teď dívá po tmavém pokoji ozářeném slabým světlem svíčky a přemítá o tom proč v něm i přes nádherné milování, zanechalo prázdnotu. Užíval si milování, ale teď, když ho necítí a neovládá ho touha, je to jako dřív. Jako by spolkl žluč a zanechalo mu na jazyce hořkost okamžiku a přece se něco stalo. Něco je jinak než dřív. Jen neví co. Zítra  s Darienem pojede k městu a budou spolu žít.

Musí si zvyknout na nový život i to co s ním přijde.

„Děkuji ti, Krate,“ otřese se zimničně pod peřinou Ervin a zajektá zubama. Jindy by řekl slovo a ono by ho nachlazení přešlo, ale tohle je daň za to, že nepřišel na Slavnost úplňku a netančil s vílama. Daň za moc víly a za jeho poloviční krev. Jeho část zděděná po matce ho nutí každý úplněk se milovat s kýmkoliv se naskytne. Ušklíbne se a vezme si horký nápoj. Dřív ignoroval volání té vílí části, ale co párkrát skončil takhle v posteli s nachlazením, které nemohl nikdo vyléčit, velmi rychle na to přišel, že jednu noc v měsící může na slavnost přijít a proměnit se v sotva ovládající bytost prahnoucí jen po spojení.

Vílí daň za krásu, daň za jejich neuvěřitelnou moc. A jemu se nevyhnula. Za týden bude zdravý a pak půjde ke královně. Poprosí ji o lektvar, který ho změní úplně. Povzdechne si a Krat na něho nahrne další pokrývku. „Jo nevybouřené touhy se projevují někdy velmi hnusně,“ nevrle si řekne Ervin a zaskřípá zubama, jak jim projede další třes.

Druhý den je už mu lépe a po horkém vínu a totálním otupením smyslu, aby zapomněl co provedl Syrianovi usne jako špalek. Třetí den poslouchá ptáky a sní snídaní, kterou Krat připravil. Poslouchá jak ptáci zpívají a vzpomene si na na jeho úsměv, i na to jak se zlobil na ty ptáky.

„Miluji ho, Krate,“ řekne toho dne. Krat se neptá koho. V zimnici občas zašeptal jméno muže, který tu pobýval.

„To je dobře pane. Mám vám ho přivést?“ Ervin se rozesměje. Ano Krat by to mohl udělat coby dup a ani by se nazapotil.

„Ne děkuji moc. Přijde.“ Krat pochybovačně nazdvedne huňaté obočí a poškrábe se na zarostlé hrudi.

„Je tu Alvin s dopisem.“

„Přiveď ho sem. Nikdy nepochopím jeho matku, proč se nevrátí k močálovým vílám,“ ale to už pronáší do zdi. Alvin sehne hlavu a vejde dovnitř. Mlčky mu podá dopisy. Ervin si prohlédne první a spěšně ho otevře. Odjel bez klubka. Má chuť ho zmačkat, ale nakonec ho pečlivě uloží do šuplíku a otevře druhý. Baron z Kartagu prosí o odejmutí kletby na svých koních. To musí udělat hned. Čte dál a dozvídá se vše i znění kletby.

„Výborně.“ Odhrne pokrývka a zvedne se. Nemoc nebo spíš oslabení se na něm pěkně podepsalo a ještě k tomu příprava toho lektvaru a nevybouřená touha. Bylo to horší než kdy jindy, když ho Syrian tak zanechal a on musel se spokojit sám se sebou. Jenže to prostě nefungovalo. „Dost!“ poručí si. „Přestaň myslet na zhovadilosti a běž makat. Baron je uznalý muž. Zaplatí dobře a něco ještě přidá. Minule k váčku denárů poslal i bedničku vína,“ mumlá si pro sebe a šourá se v těžkém teplém županu do pracovny. Tam se usadí a jeho zrak padne na hromadu růžových polštářů, které ještě nikdo neuklidil.

„Krate!“ zařve a odvrátí zrak od té růžové. „Do háje!“ začne nadávat tiše jak mu pracovna připomene Syriana. Tamhle zalezl pod stůl a on po něm metal šípy a pak ho tahal zpod stolu. Byl šťastný.

„Pane.“

„Ukliď ty polštáře, anebo víš co rovnou je spal.“

„Není jich ško...“

„Spálit!“ zařve a praští rukou do stolu až nadskočí baňka s tekutinou. Ervin ji včas zachytí a oddechne si. Dračí oheň. Kdyby se vylil, nepomohlo by nic. Žádné kouzla neuhasí rozpoutaný Dračí oheň. Pomaličku postaví baňku nazpět a pak se natáhne ke knize, která tady leží už hodně dlouho. Na stole vidí zbytky ingredienci, které potřeboval k dokonale iluzi ženy. Byl hlupák, když si myslel, že ho oklame a že ho Syrian přijme. Neuvěřitelný hlupák. Jenže pořád mu zbývá  naděje, že se ten druhý hlupák k němu vrátí. A pokud ne,  asi tak určil jejich osud. Některé ingredience odsune, některé naopak přitáhne blíž.

Vstane a dojde pro bylinky a velký sáček. Začne je spolu míchat a některé pro změnu  drtit. Všechno to dá do středně velkého pytle a pak začne ho zakříkávat. Má pocit, že už to je, ale pak přidá ještě pár věcí na ochranu stáji, i když se tím jinak nezabývá, ale něco se naučil za ty léta. Zaváže pytel a  připojí průvodní dopis. Jindy by rád jel na návštěvu, ale tentokrát by sotva vyjel z Dračin, tak je unavený.

Vstane a má pocit, že je mu trochu lépe, ale dobře ví, že zimnice může začít každým okamžikem znovu a tak rychle vyjde ven a jde k Alvinovi, který sedí na lavičce a na prstě pozoruje motýla. Zvedne hlavu, když uslyší kroky a jeho tvář se rozzáří upřímným dětským úsměvem. Motýl uletí a Alvin převezme pytel.

Ervin se za ním dívá jak odchází bažinami k matce a k poslu. Má zřejmě nějakou úmluvu s Dračinami, jinak nechápe jak může jimi projít bez průvodce. Otočí se, když se zlomí v pase a začne se chvět.

„Krate,“ ze sebe dostane a hned ucítí pomocnou ruku. Opře se a vrátí se do domu. „Vyčerpalo mně to. Budu nějakou dobu spát, ano,“ ještě zašeptá a svalí se do postele. Krat ho přikryje a zamračí se.

Pan je nemocný a to ho takhle neviděl už dlouho. Možná by měl přivézt toho muže, který tady byl. Jenže mistr říkal, že ne. Povzdechne si a pak semu rozjasní tvář nápadem. Udělá na zítra něco moc dobrého. Něco co mistr Ervin dlouho neměl. Tichounce za sebou zavře dveře a vykročí ke kuchyni.

„Ticho!“ a mávne rukou. Ervin si stáhne pokrývku z hlavy a ulevně vnímá ticho. Je mu dobře jako by se nic nestalo. Cítí, že síly byl aspoň trochu obnovené a on ihned zajde za královnou. Čím dříve tím lépe. Odhodí pokrývku a slastně se protáhne. Být nemocný je tak nepříjemné. Vstane, otevře okno a vykoukne ven. Přimhouří oči jak mu sluníčko a teplý vzduch rozproudí krev.

Ťukot a do místnosti vejde Krat se snídaní. Položí tác na stolek a Ervin k němu přejde.

„Děkuji moc,“ řekne když si všimne dobrot, které pro něho přichystal.

„Jsem rád, že jste zdravý mistře.“

„Já taky a dnes odejdu do Dračin. Nebudu zřejmě doma celý den.“ Krat přikývne a zmizí. Ervin si sedne a potěšeně vnímá dobroty. Letní nápoj, měkké vajíčka, tousty a další věci, které má rád. Pustí se do toho a přemýšlí, že si dá před odchodem koupel. Přikývne a napije se nápoje. Vzpomene jak byl jeho chuti Syrian překvapený.

Vrátí se. Co překonal tu nemoc věří, že se vrátí k němu a ať to dopadne jak to dopadne chtěl by s ním být klidně i jako jen přátele, pokud nebude chtít Syrian akceptovat jejich milostný vztah.

Přemýšlet u snídaně o milostném poměru s mužem. Moc pěkné jen co je pravda, ušklíbne se. A vlastně proč ne. Rozhodl se té osudné noci, kdy celou věc zvoral důkladněji než svoje první odekletí a učitel ho pěkně vybouchal. Povzdechne si. Moci se tak vrátit do učňovských dnů a nemít žádné starosti. Dojí poslední chlebíček s parmanskou šunkou z jihu a otře ruce do obrousku. Teď koupel a pak návštěva. Něco se v něm sevře. Už ji neviděl léta. Jak ho královna asi přijme?

Vstane a odežene myšlenky na královnu, i to co s ním, ubohým smrtelníkem může provést. Přejde do koupelny a vzpomene si jak poprvé uzřel jeho postavu. Štíhlou a natočí vodu, ale ne hubenou ani nějakou rozměklou. Pevnou jako když cvičí s mečem. Na jeho ploché břicho a jeho mužství, rychle vleze do vody, a pak jak byl předkloněný a on viděl jeho hýždě jemňoučce porostlé. Udělá pohyb rukou a vyjekne jak začnou plavat ve vodě krystalky ledu.

Rychle ji ohřeje a ruku natáhne po stejné dóze jako Syrian. Vdechne vůní a přidá si ji do koupele. Proč se protivit vzpomínkám. Možná mu zůstanou jen ty a usměje se, když si vzpomene na řev Syriana a jeho opařenou nohu. Docela mu dělalo problém se soustředit na tu jednoduchou léčici formuli. Vkouzne pod vodu a v mysli si promítá ty chvíle i to co tehdy neudělal.

Měl to udělat, když zasténá a jeho tělo leží ukojené ve vodě. Na hladině se vznáší semeno a on zvrátí hlavu. Ta vana je malá a chtělo by to větší. Pro dva. Držel by  ho v náručí a jemnou houbou by ho umýval. Hladil. Rychle vstane a tou stejnou houbou, kterou by se dotýkal Syrianova těla si umyje svoje. Vyjde ven a nechá vytéci vodu. Utře se ručníkem a pak se obleče do oblečení v kterém půjde za královnou.

Kalhoty půlnoční modři a kabátec jemně vyšívaný zlatou niti, přepasáný pruhem jemné žluté látky. Na krk pověsí zlatý medailon se zdviženou rukou, znakem těch kteří odeklínají. K boku si připne dlouhou dýku umně zdobenou reliéfy a zakončenou hruškou z modrého křišťálu. Boty z měkké kůže a opět s reliéfy. Otočí se a přikývne. Usuší si střibřité vlasy, rukama je vyčeše nahoru a zdobenými  jehlicemi je sepne do formálního účesu. Otočí se k zrcadlu a pak sebere z židle dlouhý  plášť zelenkavý jako první jarní tráva. Zapne si ho zlatou sponou vyjádřující jeho poloviční vztah k vílám, přehodí širokou  kapuci přes hlavu a stáhne si ji její okraj lemovaný hnědou výšivkou do čela. Srdce v něm poskočí, když se dotkne luku a toulce, ale pak je tu zanechá.

Vyjde ven z domu a nadechne se jak se snaží setřást nepříjemný pocit. Nemusí se vrátit z Dračin. Klidným krokem vyrazí k okraji bažiny a natáhne před sebe ruku. Soustředí se a oddechne si, když mu z dlaně vyrazí jemné zářící nitky. Vstoupí do bažin. Normální člověk by se propadl, ale jeho vede zlatá nit. Nevšímá si ničeho kolem sebe a snaží se ignorovat bytosti tmy a světla, které vykukují zpoza stromu nebo z vody. Cítí na sobě pohledy obyvatel Dračin a jeho citlivý sluch slyší šepot, který se nese od jednoho obyvatel k druhým. Za chvilku už královna bude vědět, že vstoupil do bažin mimo úplněk.

Přivitá ho nebo vyžene ho? Nebo by zněho mohla udělat otroka nebo zvíře. Její moc je oproti jeho i ostatním tak mocná. Občas zaregistruje bylinu, kterou by chtěl, ale nedostal svolení ji utrhnout. Poprosí královnu... je tu, když před sebou uzří bytost protkanou sluncem a zeleni.

„Vítej!“ ozve se hlas jemný jako vánek. „Co si přeješ?“ Ervin pohledne do oči modrých jako letní obloha.

„Vidět královnu.“

„Královna nikoho nepřijímá,“ odvětí hlas a on si povšimne připraveného luku i šípu k výstřelu. Víly umí být rychlé a brání svůj domov stejně zarputile jako lidé. Každého by oklamala jejich křehká konstituce a nadpozemský vzhled, ale umí válčit stejně dobře jako kterýkoliv smrtelný i nesmrtelný válečník. Uctivě poklekne.

„Jmenuji se Ervin a  mou matkou byla....“

„Víme kdo jsi.“ Ervin má pocit, že něčemu naslouchá. „Můžeš jít. Královna je milostivá.“ Ervin si pomyslí o něčem jiném než o její milosti, ale nedá to na sobě znát. Královna dovede být i přísná až krutá ve svých rozhodnutích.

„Děkuji.“ Zvedne se z pokleku a mine ji. Zachytí vůní víly a připomene mu to matku. Královna nikdy neodpustila matce, že opustila kruh víl. Jde dál za zlatou niti a nevšímá si zvědavých oči, které vykukují z lesa. Bažiny už dávno skončily a jsou nahrazeny trávou jemnou jako šlehačka a listmi hrajicí všemi barvami. Les se otevře a on uvidí palouk. Víly.

Ukloní se všem  a pak poklekne. Dokud nedostane vyzvání nesmí se přibližit. Taky by mohl skončit jako zakintoský žoldák pod irijskými šípy. Jehelníček by byl velmi chudý oproti tomu co by z něho trčelo tady. Neví jak dlouho čeká, když uslyší slova, která ho překvapí..

„Pojď dál Ervine, synu Mariel a Lysandra.“ Ervin ztuhne jak uslyší jméno otce. Znamená to snad, že královna začal akceptovat vztah jeho matky? Zvedne se a se skloněnou hlavou přijde blíž. Nezvedne oči ani nic neudělá. „Proč jsi tady?“ ozve se blízko u něho a on poklekne. Zná ten hlas volající všechny bytosti s vílí krví k Slavnostem úplňku. Polkne.

„Všemocná královno mám prosbu, kterou já ubohý smrtelník tobě, Ó má paní přednáším a doufám, že mi ji můžeš splnit.“ Jednu ruku položí na trávu, aby měl lepší oporu. Ozve se smích průzračný jako kapky vody dopadající na hladinu křišťálového jezírka.

„Co máš za prosbu?“

„Chtěl bych Proměnný lektvar, který máš ve své úschově.“ Uslyší ticho a odváží se zvednout hlavu. Kolem nikdo není a královna sedí na trůně neobklopená svými družkami.

„Měla jsem ráda Mariel a když odešla z mé družiny želela jsem jejího odchodu. Ale tvůj otec byl velmi okouzlující. Chápu ji i když nesouhlasím, Ervine. Proč chceš po mně lektvar, který se dá připravit jen o První letní noci? Nikdo nechce ztratit svoje... tělo.“

„Miluji.“

„Ach,“ jen vydechne královna. „Tušila jsem to, když jsi nedorazil na Slavnost úplňku. A ten někdo je...“

„Syrian, mistr léčitel.“

„Kvůli lásce,“ zašeptá sotva slyšitelně královna. Ervin se neodvážuje nic říct a jen si ji prohliží v šatech barvy zeleně s náhrdelníkem a s korunou z Prvního stromu. Je překrásná ve své nádheře stříbřitých vlasů a zelených oči které hoří přísnosti.

„A pomstě,“ dodá nakonec tiše Ervin.

„Láska, pomsta, žárlivost, Ervine já....“

„Odmítáš královno? On mně neakceptuje jako muže, ale jako ženu snad bude. Co jiného mohu dělat?“ Jeho prsty se zaryjou do země naléhavostí. „Miluji ho,“ přizná se. Před královnou nemá cenu nic tajit.

„Šikovně vymyšleno Ervine a já ti ho dám.“  Ervin se uvolní. „Pod jednou podmínkou.“

„Jakou má královno?“

„Nepoužiješ Proměnný lektvar dokud si s ním nepromluvíš, pokud se vrátí,“ dodá trochu ironicky.

„Vrátí královno. Vím, musím v to doufat.“

„To se mi líbi na lidech ta naděje a víra. Možná bychom se měli do vás učit. Rozhodnutí necháš na něm jestli ho použiješ nebo. Pokud ano vypiješ ho. Pokud ne, vrátíš nám ho a přivedeš mi ho ukázat.“ Ervin zesiná. Tohle není dobré. Víly mají moc... opět smích a pak mu podává flakónek hrající všemi barvami. „Přece jen jsi muj podanný Ervine. Jsi ji velmi podobný. Ty fialkové oči...“ Královna se zvedne a on pozná, že jeho audience je ukonce. V ruce svírá flakónek s duhovým lektvarem.

„Paní moje matka...“ nechá odeznít. Královna se zastaví a otočí se k němu.

„Ano? Co je s ní?“

„V noci, v mé zahradě tančí její  stín. Proč?“

„Tvoje matka je tam kam patří. Je s Prvním stromem. To netančí ona. To tančíš ty, Ervine.“ Ervin otevře ústa. Jak to myslí? Viří mu hlavou. Nerozumí. On nemůže tančit na zahradě a dívat se na sebe. Královna se jemně zamračí a pak se ji zželí jeho zmatku.

„Je to tvoje ženská část, která tam tančí. Každá bytost má v sobě jak ženskou část tak mužskou. U tebe samozřejmě převládá mužská část, ale tvoje matka ráda pečovala o každou poraněnou bytost. Byla velmi laskavá duše. Proto jsem ji dovolila odejít za tvým otcem. Tahle část teď tančí u tebe na zahradě, nespokojená jak žije. Část, která touží o někoho pečovat starat se a být zároveň v bezpečí. Jakmile její touhu naplníš, přestane se objevovat.“ Ervin skloní hlavu. Už chápe proč mu ten stín připadal tak povědomý. Spojil ho s matkou, ale byl to on.

„Děkuji ti má ... královno,“ ale na palouku už nikdo není. Zvedne se a odchází s lahvičkou v kapse. Natáhne ruku z které opět vytrysknou zlaté nitě. Spěchá bažinami pryč a oddechne si teprve až se dostane k sobě domu. Podívá se na obohu. Svítí měsíc a táhnou sem zlé mraky. Arziel opět bude řádit. Usmívá se a jde dovnitř domu, když zaduje ledový vítr. Zastřeší kouzlem květiny před nepřizní počasí a svlékné si plášť. Přejde ke knihovně a stáhne ubrousek z tácu s jídlem. Mimoděk se podívá ven, ale v poryvech větru nevidí svoji polovinu tančit.

Zasedne k jídlu a před sebe položí flakónek. Ten blázen se vrátí, ví to. Jeho vílí část snad ho přivolá nazpět.

„Jsi druhý blázen, Ervine, když si myslíš že se vrátí.“

„Copak není láska bláznovství?“ tiše odvětí sám sobě a ulomí kus chleba. Do domu se opře studený vítr.