Shounen ai povídky 2

Zvonek vypráví

3.

Mistrův odkaz

Srdce zvonku se rozhoupe dalším příběhem, který letí do všech stran. Zvedni hlavu výš a naslouchej tónům které k tobě dorazí. Zvonek vypráví...

Ještě je světlo a mohl by zajít do přístavu nebo do obchodních ulic, ale nejdřív se zastaví u paní Sylviany.

„Dobré odpoledne paní Sylviano!“ zavolá rozmarně z předsíně.

„Ještě nemám uvařeno,“ zamračí se.

„Nevadí jen chci říct, že jdu do přístavu a pak do Obchodní ulice. Takže kdybych se zapomněl...“

„Tak počkejte.“ Vykoukne z hlavních dveří a zakřičí. „Sarde! Kluku ušatý pojď sem!“

Slušný hlas na tak malou dámu, si pomyslí, když odněkud se vynoří hnědovlasý kluk s klackem v ruce.

„Potřebuješ mně ty ježibabo?!“ drze řekne.

„Nevychovaný spratku!“ zavrčí, ale Nard pozná, že ji to nevadí. „Tady pan Nard potřebuje doprovod k přístavu a Obchodní ulici.“

„Co za to?“ obrátí se na Narda. Zvědavě si ho prohlédne.

„Uvidíme a pomůžeš mi nést věci?“

„Tak jo. Koupíte mi sáček Para ořechů a dáte jeden stříbrný kard... dobře stačí pár měděných.“

„Ujednáno. Jdeme.“ Oba vyrazí k přístavu.

„Nejdřív Sarde knihy a pak se uvidí. Znáš nějakou šikovnou švadlenu?“

„Chcete nové hadry?“ pohrdavě řekne.

„Ano. Když se chceš své dámě líbit, musíš investovat do svého vzhledu.“

„Ty brďo. Jedete po Naye?“ mlaskne.

„Ne, ty brďo!“ zakření se a rozhlédne se kolem. „To je lidi! Tady aby člověk se opravdu ztratil.“ Stojí bezradně uprostřed davu, který se převaluje jako jednolitá masa sem a tam. Slyší hluk a překřikování lidi. Další, kteří vychvalují svoje zboží a do toho štěkot psů a vyvolávání prodavčů pochoutek.

„Para ořechy v čokoládě! Para...“ Sard ho zatahá za rukáv. Nard za chvilku kupuje dva kornouty. Opatrně jeden teplý ořech vytáhne a kousne. Dobrota, rozzáří se mu oči a pustí se do druhého. Nakonec zmačká kornout a olízne si prsty od čokolády.

„Sarde vynikající. A teď knihy. Vyznáš se tu?“

„Jasňačka šéfe.“ Od té chvíle co mu koupil kornout s ořechy jeho úcta sek němu  zvedla, pomyslí si Nard a už je vlečen k jednomu místu. Za výlohou uvidí knihu. Jednu.

„Jseš si jistý, že...“

„Je nejlepší a nejdražší. Když se mu budete libit dá vám všechno, když ne...“naznačí pohyb pod krkem a zašklebí se. Nard nedůvěřivě vkročí do dveří. Nad krámkem se rozezní líbezná melodie. Pohlédne vzhůru na malý přístrojek. Božíčku to je kouzelné a uchvaceně sleduje jak zvonečky jemně cinkají.

„Nádherá, že.“

„Ano. Mohu se zeptat odkud to máte? Úchvatné.“

„Pojďte dál, čaroději.“

„Jak víte...“ a pak mu dojde. Jak zvedl hlavu za líbezným zvukem zvonku ukázal mu svou tvář  a každý člověk ví o tetování na obličeji. „Nemusíte...“

„Tak co sháníte? Čarodějné knihy?“

„Všechno možné a pak nemáte příběhy Zvonku ze Symerie. Ty příběhy jsou uchvacující. Jsou...“ nedopoví a rozhodí rukama.

„Pan je znalec. Mám něco. Odkud ho znáte? Moc lidi neumí naslouchat zpěvu Zvonku.“

„Kniha. Můj mistr mi ji přivezl z poslední cesty, ale...“ zesmutní.

„Tady.“ Položí před něj dvě knihy.

„Tu mám a tuhle ne. Mohu?“ Knihkupec nic neřekne a zvědavě  ho pozoruje. Nardovy ruce se nervózně chvěji, když se dotkne desek potažených nějakou kůži a s vyraženým zlatým zvonkem. Uctivě ji otevře a zavře. Jeho oči září.

„Nádhera. Koupím ji. A pak ještě nějaké příběhy a knihy s ohnivou a větrnou tématikou pokud něco vyšlo a no...“ nakloní se a nerozumí proč mu důvěřuje. „Nemáte nějakou knihu s obrázky ...“

„Jistě,“ odpoví muž aniž ho nechá dopovědět. „Je ale drahá.“

„Nevadí. Mohu ji vidět?“ Prodavač se zvedne a zajde dozadu. Za chvilku položí knihu vázánou v červené kůži bez nadpisu a zapečetěnou. Sáhne na zámek a otevře ji. Nechá ji být a zajde dozadu pro další knihy. Něco takového vyžaduje taktnost a samotu.

Nard ji otevře a první stránka ho uspokojí. Milostná báseň o lásce. Taková, že mu při četní vyschne v krku, rozbuší se srdce a žilami se rozlije touha. Otevře další stránku a uvidí ženu a muže v poloze ani neví jaké. Jenže on potřebuje něco jiného. Ne to co už viděla zná. Dál listuje knihou. Je mu střídavě horko a zima. Uprostřed knihy, kdy se střídají erotické básně s polohami uvidí dvě ženy jak se spolu miluji a tak listuje dál a až na konci uvidí polohu s mužem. Zrudne a s rozšířenýma očima hltá dvě propletená těla. Tohle přesně potřebuje. Koupí ji i kdyby za ní měl dát všechny perly. Neochotně ji zavře  a zvedne se ze židle, kterou mu nabídl knihkupec.

„Tady jsou další.“ Nard si sedne a ani si nevšimne jak a napije se ze sklenice postavené opodál. Nard některé knihy a svitky odsune a některé k sobě přitáhne. Z nepřeberné hromady čtiva vybere pár svitků a příběhů, které tolik miluje. Prodavač mlčky sleduje jak se hromadí knihy na pultu, které chce koupit. Tiše se raduje ze zisku i smutní ze ztráty těch knih. Ale bude moci vyjet do světa za dalšími knihami.

„Tak to je všechno pane...“ u Harr neví jak se jmenuje. Prodavač se usměje.

„Galicius, pane.“

„Nard od řeky Harr. Chci se zeptat. Nevím jak, ale mám rád knihy a kdybyste se stal mým dodavatelem. Samozřejmě ...“

„Velmi rád, ale nejsem tu pravidelně. Dost často odjíždím na pevninu nebo na jiné ostrovy pro tajemství a krásu slova. Zámek se zavírá takhle. Ta kniha je vzácná a pokud vím na celém ostrově jsou takové jen tři. Jedna už byla koupena jistým mladíkem a další máte vy. Ta třetí možná ji prodám někde mimo ostrovy. Bohaté rodiny ...,“ nedořekne a uzavře zámek knihy v červených deskách. Nard se červená, když to po něm vyzkouší. „Když přijedu, jsem tu tak měsíc, dva měsíce. Vzkážu vám až tu budu. Buď přijedete nebo ne.“

„Děkuji. Kdybyste narazil na příběhy Zvonku nebo na nějaké jiné příběhy čí magické knihy...“

„Je zvláštní, že berete jak ohnivé tak větrné, mistře Narde.“ Odmlčí se. „To vaše tetování... nikdy jsem nic podobného neviděl. Ale já jen  prodávám knihy.“ Dodá s úsměvem. Nard je zaražený a pak se nejistě usměje. Nakonec to hodí za hlavu a rozradostněný hladí knihy po hřbetech. Neustále pozoruje svůj nákup. Knihkupec pozoruje s úsměvem jeho mazlivý pohled a ty ruce jak se jemně dotýkají stránek.

„Mám tu chlapce...“

„Ne to ne. Doneseme vám je do domu.“

„Děkuji a málem bych zapomeněl.“ Sáhne do váčku s perlami a položí dvě perly na pult. „Bude stačit za knihy?“

„Nevyznám se v těhle věcech.“ Zrozpačiti a vezme ji do ruky. Zajde dozadu a po chvilce vyjde ven. Ukloní se. „Stačí. Ty perly přesahuji hodnotu těch knih.“

„Já spíš děkuji, že jsem našel to co jsem hledal. A jistě taky za budoucí spolupráci.“ Těší se jak v noci otevře tu červenou knihu bez názvu a prostuduje to co ještě neví. Je vzrušený, ale nedává to najevo. Otevře dveře a opět se rozezní líbezná melodie. Otočí se zpět do krámku.

„Kdo vyrábí ty kouzelné strojky mistře Galicie?“

„Moje žena Maya,“ řekne váhávě.

„Pak mohu si jeden takový objednat?“

„Pojďte se mnou. Na mně to nezáleží.“ Galicius ho vede do zadu do krámku a otevře jedny dveře. Je tma a Nard rozsvítí malý plamen. Cítí v místnosti další osobu.

„Galicie?“ ozve se hlas.

„Maya, pán Nard by chtěl objednat tvůj ...“

„...kouzelný strojek. Jeho hudba zní tak rozkošně a udiveně jsem na to hleděl. Připomíná zpěv ptáků za úsvitu.“

„Děkuji moc. Jsem ráda, že se vám líbí.“

„Klekněte si před ní, prosím,“ zašeptá Galicius. Nard to udiveně udělá a pak pochopí. Žena Galicia je slepá a přece dokáže vyrábět tak nádherné strojky. Nechápe jak bez oči může to dělat, ale jsou divnější věci na světě.Ucítí lehounký dotek na své tváři. Je mu příjemný a ani neví proč. Prsty kloužou po jeho čele, dotknout se vlasů a zachvěji se na tetování. A pak jsou ruce pryč a jeho omámeně odvádí Galicius pryč.

„Je čarodějka.“ Galicius se rozesměje.  „Mohu se zeptat co se stalo?“

„Moje paní není odtud stejně jako já ne a byla vyhlášená svým uměním sestrojovat podivné mechanismy. Ten zámek na červené knize je její dílo. Jenže jednou se něco stalo. Nevím přesně co a ona oslepla. Její světlo v očích vyhaslo. Přestala vyrábět podivné strojky, jako by ji přinášely jen bolest nebo já nevím co. Nechce o tom moc mluvit. Od té doby vyrábí jen tyhle strojky se zvonky. Řekla, že ji potrestali za něco co neměla vyrobit. Nerozumím ji, ale miluji ji.“

„Ano. A lékáři?“ Galicius zavrtí hlavou.

„Je smířená se svým osudem a udělal jste ji velkou radost. Děkuji moc.“

„Spíš já děkuji moc a půjdu dál. Nechodím do tak velkých měst a potřebuji i nějaké vhodný oděv a další věci.“

„Zkuste o kus dál Bin Faye. Bude v obležení, ale má ty nejlepší látky na světě. Jeho obchod je známý po celém městě.“

„Ještě jednou děkuji a nashledanou.“ Otevře dveře a zaposlouchá se do  líbezné melodie, která se rozezní. Galicius se ještě chvilku dívá za nim a pak zaleze dovnitř krámku.

„Je tak zvláštní Gale,“ ozve se jemný hlas a on zahlédne Mayu. Přijde k ni a políbí ji na hřbet dlaně. 

„To máš pravdu. Je podivný, ale dobrý zákazník.“ Oba se otočí a zmizí v hlubinách krámku. Místnosti doznívá libozvučná melodie zvonku.

„Tak Sarde kde je Bin Fay?“ V ruce potěžkává knihu o základních věcech magie. Je zvláštní, že ji v pracovně na hradě neviděl. Nechce se mu dávat svoji vlastní, ale nějakou Fein musí mít.

„Pan vydřiduch, přesně tady!“ Sard ukáže na jeden krám, před kterým stojí mnoho žen vzrušeně štěbetajíc. „Zřejmě má nové zboží,“ odhaduje Sard. Nard si povzdechne, ale odhodlaně tam zamiří. Vejde dovnitř a rozhlédne se. Ženy a ženy a jejich hlasy se proplétají místnosti. Na vývyšenině trůní muž s černými vousy a pruhovaným turbanem. Rozhliží se po svém království, nic nedělá a jen sotva znatelnými gesty prohání své pomocníky. „Dva lokte, tři lokte, stříhej pořádně, nemehlo!“ se ozývá odevšad a do toho šustění látek, vychvalování a klapot nůžek. V rohu se někdo hádá o kus zlatisté látky a Nard udělá krok vzad. Tohle nezvládne, když se před něj postaví malý klučík.

„Lay jméno mé, vznešný pane. Přejete si na oblek nebo na dva, nebo na plášť lehounký jako peříčko a teplý jako kožešina? Máme i krásné kožešiny pro vaši paní nebo milenku?“ potutleně se usměje ten malý klučina s rukama v bok. „Jste tak nemoderní. Pojďte ukážu vám naše poklady. V našich látkách prozřete a oslníte koholiv ccete. Dámy budou vám padat k nohám a muži vám budou závidět váš úspěch u něžného pohlaví. A ty slepice nechce být.“ Chytne ho za ruku a táhne ho dál ode dveří. Nard se bezmocně nechá vést a za chvilku má před sebou hromadu látek. Vůlbec se v tom nevyzná. Sáhne na jemnou látku a pak na druhou, zatočí se mu hlava z těch zvuku i nepřeberných možnosti a ten kluk pořád mele svou.

„Dost!“ zoufalé zašeptá.

„Ale vznešený pane, proč byste byl u ctihodného Bin Faye než pro látky. Prosím vybrete si. Co tahle do oranžová nebo tahle zlatistá je v módě. Všichni vám ji budou záv...“

„Neslyšel jsi mého pána!“ sžíravým hlasem se do toho vmontuje Sard, který se protlačil do obchodu. Dá ruce v bok a pyšně pohlédne na toho drzého malého prodavače látek.

„A ty jsi jako kdo?“ zavrčí Lay a obnaží skoro zuby. Cítí, že bude obchod.

„Někdo kdo ví!“ důležitě zvedne Sard prst. „Vezmeme si tamten tmavomodrý samet a tuhle zelenou na plášť s hnědým lemováním. Máte v to ubohém krámku lemování?“ Nard má pocit, že je někde mimo a dívá se na ty dva z nějaké dálky. Ničemu nerozumí.

„U Bin Faye naleznete naprosto všechno.“ Luskne prsty a pošeptá něco dalšímu prodavači. Před Nardem a Sardem se rozvinou stuhy, lemování a další potřebné věci k dotvoření oděvu.

„Něco slavnostního?“ zatahá za rukáv Narda. Ten přikývne.

„Pak si vezmeme černou s jantarovou. Zlatistou nechci. Je z módy lháři...“

„Nejsem lhář!“ naježí se Lay. „Je to krásná látka...“

„Které se tvůj pán chce zbavit!“ zaútočí na něho Sard. Lay zafuní. „Jantarová mému pánovi půjde k očím a vezmem si na slavnostní plášť tamtu čkoládovou látku a kožešinu z Trrha. Nebo snad ji nemáte?“ posměšně se zeptá a zhoupne se na patách. Lay zafuní a odněkud z hlubin ji vyštracha. Přihodí na látky a mrzutě kouká na toho střapatého kluka. Mohl toho zákázníka oškubat a takhle....

„Tak kolik?“ optá se Nard a zírá na hromadu látek. Není jich nějak moc? Trochu se vzpamatoval u té modravé kožešiny z Trrha, kterého viděl jen na obrázkách, ale i tak vůbec neví co tam má za látky.

„Dobře, že se ptáte. Bude to dvacet zlatých skudu.“

„Čeho?“ zamumlá Nard. Slyší to slovo poprvé. Má pocit, že se platí kardy. Tak co to je za měnu?

„Klid“ zamumlá Sard. „Dvacet skudu. Chceš okrást mého pána? Jste zloději dám jen deset skudu a ani víc.“

„Tak to ne jen ta kožešina má hodnotu sedmi skudu a je až z dalekého severu. Takovou kvalitu neuvidíš nikde v přístavu. Devatenáct skudu a víc dolu nemohu jít.“

„Koupili jsme dvakrát ne třikrát tolik jako ostatní a  samé kvalitní látky. Můžeme požadovat množstevní slevu. Devatenáct skudu je hodně a kožešina je snadno dostupna a dobře vím, že obchodník Trater má stejně kvalitní a prodává je pouze za pět skudu. Klidně si ji tady můžeš nechat. Když se tak na ni dívám, stejně není nic moc. Nejspíš ulovena na jaře.“ Zvedne ji pohrdavě do výšky. Lay zaprská. „Dám ti celkem dvanáct skudu a jen blahopřeč velkorysost mého pána i to, že rozhodl se pro tento nuzný krámek. Je požehnaný a ty bys měl být rád, že se v tom ubohém krámku stavil tak vznešený muž.“

„Vznešený muž, co má záplaty na šatech? Za tak směšnou cenu tolik nádherných a skvostných látek a k tomu s kožešinou to nedám ani náhodou. Přece se nebudu odírat. Jen se podívej na ten hebký samet a jak je kvalitný. Lepší nenajdeš v celém přístvu co v přístavu na celých soustrovích a to nemluvím o tomto hedvábí. To vypovídá samo ze sebe. Jak je lehounké a skvostné. Pohrdáte mým pánem a jeho zbožím. Je nejlepší na ostrovech. Rozhodně nemohu jít pod patnáct skudu. Berte nebo nechte být.“

„Tento krámek jen okrádá ctihodné zákazníky a proto bys měl přihodit jeden ten kobereček co tam máte k těm patnácti skudum a jsme vyrovnáni.“ Sard ukáže do kouta na hromadu koberečku.

„Ukážu vám velkorysost a nádheru našeho kránku a vyhráli jste v tomhle duelu, ale koebereček rozhodně nedám. Je přilíš vzácný pro někoho jako vy dva. Možná kdybyste přihodili půl skudu pak bych ho vám mohl dát za zlevněnou cenu a to jen pro vás jako uznání svého pána, který je nejvznešenější na světě a jeho poctivost a dobré jméno má zvuk i za hranicemi soustroví.“

„Výborně, tak že domluveno. Pátnact a půl skudu a koberečk k tomu.“ Zatahá za rukáv Narda. „Zaplaťte mu.“ Nard vytáhne tobolku s penězi od Nayi a podá Sardovi. Ten ji vezme. „Pán se nechce bavit s takovými jako jsi ty takže to vyřidíme my dva.“

„Jak si ctihodný pán přeje.“ Lays zatím vytáhne z hromady kobereček a přihodí ji na hromadu věci. Sard odpočitá peníze a položí před Laye.

„Látky s kožešinou a koberečkem doručte k paní Sylviane v Hradební ulici, pokud ti to nic neříká pak mohu ti ...“

„Víme kde to je.“ Ozve se už podrážděně Lay. Shrábne peníze a vytratí se. Za chvilku přijde se statným chlapíkem, který začne látky balit a skládat. Peníze odnese Bin Fayovi a něco mu pošeptá do ucha. Sard zatím vyvede Narda na čerstvý vzduch a u kolemjdoucího prodavače koupí oplatky máčené v čokoládě.

„Jak jsi nakoupil? A co jsou ty skudy?“

„No dobře. Snad se ti bude všechno libit. Docela se v tom vyznám, protože jsem dřív pomáhal v podobném obchodě. Mohl jsem to ještě usmlouvat o jedne a půl skudu méně, ale takhle si tě budou pamatovat a bude to lepší. Kobereček můžeš dát paní Sylvianě. Má je ráda a bude nadšena. Co říkáš oplatkům?“

„Vynikající. Tak všechno mám a teď se ještě rozhlédneme po přístavišti.“ Oba se loudavým krokem vydají k přístaviští. Obdivují nádheru lodi a zdatnost i hbitost námořníků šplhajících po ráhnovi jako opičky. Z lodi vykládají a nakládají zboží, které přichází z celého svět a zas poputuje odsud neznámo kam. Dá se tu koupit všechno. Od zvířat přes knihu nebo ženu. Co si přejete to dostanete. Vše je jen otázkou ceny.

Slunce pomalu západa a Nard uchváceně pozoruje jak mizí v moři a zlatí je svými paprsky. Usmívá se, ale popravdě je tou procházkou i tým vyčerpávajícím obchodem unavený a pak tolik lidi. Tolik tváří, tolik různých účesů, barvy klůže oblečení... má toho dost na celý den. A ta řeč. Jedna cizejší než druhá.

„Jdeme Sarde domu. Anebo víš co? Zajdu ještě na hrad a ty vyřiď paní Sylvianě, že jsem u nich coby dup.“

„Nemohu jít se tam podívat s váma?“ v hlase Sarda zazní touha.

„Tak jdeme. I když podle mně, tam není toho moc k vidění. Jen to stejné co tady jen v menším. Budu rád, když odjedu z měsdta i když kdoví?“ a vzpomene si na světlé vlasy jemné jako hedvábí a sametovou pleť. Zadumá se nad Feinem a jeho nádherou a ani si nevšimne jak dojdou k bráně paláce.

Stráž ho pustí a on pokračuje dovniř do hradu. Sard s očima navrch všechno pozoruje a je uchvácený.

„Tady na mně počkej ano.“ Sard přikývne a zůstane stát opřený o zeď. Nard vejde dovnitř a spěchá chodbami do pracovny. Jen dá tam tu knihu, ale tajně doufá, že uzří záblesk světlých vlasů a modrý pohled oči. Ponoří se do tajemství smyslných rtů a ochutná vášeň. Usmívá se, když otevře dveře pracovny.

„U Harrovy hřívy!“ zavrčí, když je odchozený tmavou postavou ke zdi. Chce se za ní rozběhnout, ale zmizí mu v stínech chodby. Vejde dovnitř a s údivem se dívá na rozházené knihy. Někdo něco hledal nebo ne? Osvětlí komnatu a pátravě hledá po známkách toho co tady chtěla ta zahalená postava. Musí zítra říct Feinovi, aby pracovnu zamykal. Ale i tak obyčejným lidem tyto knihy nic neřeknou. V jedne najde nějakou poznámku. Bývalý učitel? Fein nebo ten neznámý? Co se tu k patě Harra děje? Zavře knihy a uklidi je na místo. Zmateně stojí a rozhliží se po místnosti. Zítra vypátrá kdo to byl.

Odejde z pracovny a nechá ji uklizenou. Ráno se staví dřív a uvidí jestli tady ještě někdo byl. Možná je to náhoda, ale moc tomu nevěří. Už dvakrát si všiml, že knihy nebyly na svém místě. Usměje se. Vstupem na hrad je jeho zvědavost plně probuzená a on se těší jak začne pátrat. Skoro si zamne ruce jak už vymýšlí jak toho neznámého chytí a důkladně mu vysvětlí, že s knihama čarodějů se nezahrává. Knihy. U Harra on má tam tu knihu a vystřelí z pracovny jako ohnivý šíp. Vyletí na naádvoří a rozhlédne se kde je Sard. Aby ho tak ještě  hledal po hradě a  pak uslyší Sardův hlas.

„Hele podváděl jsi!“ dojde k němu a podívá se na zem co tam mají tak zajímavého na hraní, že se štěkají jak dva psi o fenu.

„Sarde to ti nikdo neřekl, že hazardní hry nejsou pro děti?“ Sard rychle sebere ze země Jaryko a schová do kapsy.

„Jen nevinná zábava, že Jayi.“ Druhý kluk vstane.

„Jistě pane.“ 

„Tak nevinná zábava? Ukaž!“ Sard provinile vytáhne šestistěný krystal. Nard ho vezme do ruky. Není zrovna nejlevnější. Vrátí mu ho. „Pěkná hračka, drahá. Odkud to máš?“

„Našel jsem to dole u moře.“ Sard se rozpačitě odmlčí. Nard začne přemýšlet. Takovou hračku si může dovolit jen opravdu bohatý člověk. 

„Sarde půjčíš mi ji? Vrátím ti ji, no neboj se.“

„Tak jo a vrátite mi ji určitě?“

„Ano a teď jdeme domu. Rozluč se s kamarádem a jdeme.“

„Zdar a zas někdy přijď Sarde.“

„Jasně Jayi.“ Nard jde dolu k bráně a v ruce svírá krystal. Tolik záhad a všechno se točí kolem magie. Musí to vyřešit a musí zjisti kdo je neznámý, kam zmizel učitel a  pak je tady Fein. Neví jak to všechno zvládne, anebo v ruce tiskne krystal, nechá tomu všemu volný průběh. Pokud se Fein stane a on už je Územním čarodějem pak jejich vztah bude k ničemu a možná ne. Otáčí šestistěn a dívá se na čísla na něm. Je krásný.

„Tak já jdu domu.“

„Oh jistě běž a díky,“ opdoví mu roztržitě Nard a schová krystal do kapsy. Chce zaťukat na dveře, když uvidí Nayu se svíčkou jak se mile usmívá.

„Dobrý večer Nayo a paní Sylvian.“

„Dobrý večer. Dnes jste udělal obrovské nákupy.“

„Potřeboval jsem nějaké nové oblečení a pak jsme viděl ty knihy. Víte těm jsem nikdy neodolal. Doufám, že vám to nevadí.“

„Kdepak. Máme rádi knihy a ty látky. Božínku nic krásnějšího jsem neviděla hodně dlouho a to můj muž mi občas přivezl úchvatné látky.“

„To jsem rád, protože ty látka má na svědomí Sard,“ říká už u večeře a snaží s ejim vyličít co se seběhlo u Bin Faye.

„Sard je šikovný kluk. Má sice nevymáhanou pusu a žije divoce na ulici, ale má zlaté srdce.“ Smějou se vyprávění a jemu je dobře.

„To je pravda,“ a pomyslí na jeho hráčskou vášeň. Ale zas mu dobře nakoupil látky, dle výrazu obou žen. „Dnes jsem tak nějak unavený. Půjdu brzy spát.“ Před pátrávým zrakem obou žen se snaží nezrudnout a v duchu je už u knihy.

„Nejste nemocný? Tam venku jsou různé choroby. Zvlášť v přístavech.“

„Kdepak jen unavený a dobrou noc.“ Vstane a spěchá do svého pokoje. Zamkne pokoj a vrhne se k hromadě knih. Najde velkou červenou a  roztřesenýma rukama ji odemkne. Nakonec s velkým sebezapřením ji odloží a všechno ze sebe svleče. Přejde k zrcadlu a prohliží si svoje tělo. Trochu je zjizvené od popálenin, ale snad se Feinovi bude libit. Spoutá si vlasy a ladým krokem šelmy přejde k posteli. Těžkou knihu položí na polštář a přitáhne si blíž ohnivou koulí. Lehne si na břicho a se zatajeným dechem otevře stránku knihy. Rychle ji přetočí dozadu až k pasážím s muži. Začne si prohlížet obrázek a pak přetočí o stránku dopředu. Tiše hvízdne. Někdo sepsal rady pro první milování. Krém, umělé údy z kovů a dalších materiálů, pak další rady i pomůcky. I jak se to dá dělat. Otočí zpět na tu stránku kde jeden muž má hlavu v klíně druhého. Nakloní se blíž a přečte vysvětlivky.

Takže on saje a líže jeho úd. Vzruší se při té představě, další stránka a jeden muž je přitisknutý k druhému ze zadu a zas vysvětlivky. Takže ten muž za ním má úd mezi stehnami prvního. Přemýšlí jestli je to možné, ale pak dojde k názoru, že zřejmě ano. Další polohy, další obrázky. Na konci už nejsou vysvětlivky, ale jen obrázky krásně vybarvené a z různých míst s různými muži. Dokonce i tři. Zavře knihu s červenou tváří. Otočí se na záda a začne se hladit.

Před očima mu defiluji obrázky i milostné slova, poznámky jak se to má dělat správně. Otevřené ústa, zrychlený dech, tak to viděl na obrázcích. Vypadám stejně? Napadne ho a vypne se jak vyvrcholí. Vztáhne ruku a olízne. Četl to tam. Je mu dobře. Otočí se k knize a opět ji otevře. Rychle nalistuje polohu jak jeden sedí na druhém. Líbí se mu ta poloha. Očima se vpijí do obrázku, až má pocit, že muži ožiji, že slyší jejich sténání a tváře stažene rozkoši a chtíčem. Vidí jak se pochybuji a dívají si do oči. Zavzdychá a otočí se. Opět sjede rukou ke klínu a zavře oči. Dívá se do modrých oči, které se na něho dívají a jsou pohlcení sebou. Kolem nich pluji světlé vlasy a on se topí v jejich vášni. Sevře pevněji úd a vyvrcholí. Je mu tak dobře. Teď už ví co a jak. Vstane, utře si ruku a očisti sebe. Je prostě unavený a dokonale spokojný. Zívne a vrátí se do postele. Pečlivě zavře knihu a skoro se s ní pomazlí.

Odloží ji na stolek, zhasne kouli, která mu osvětlovala obrázky a spí s příjemnými sny plném milování se zlatistými odlesky tančicích po nahých zpocených tělech. 

Ráno se  probudí a hned letí do hradu. V ruce svačinu od paní Sylvian. Po cestě uvažuje jak to dělá, že vždy ví, kdy vstane. Vběhne do pracovny a jedním pohledem zjistí, že po jeho noční návštěvě tu nikdo nebyl. Přistoupí k hromadě knih a začne je rovnat. Na vrch dá tu kterou koupil. Stejně kam zmizela základní kniha magie? Každý čaroděj má ji sebou. Je to jejich lexikon, když se to tak dá říct.

„Dobré ráno?“ uslyší u ucha jemný hlas, jeho tělo obtočí paže Feina a on vzdychne, když ucítí vášnivý  polibek na krku. Otočí se přitáhne si ho k sobě a prudce políbí. Vnikne do jeho úst a drží v zajetí své vášně. Odtrhne a jemně přejde ústy po jeho naběhlých rtech.

„Jsi nádherný Feine.“ Feine se rozesměje a přitiskne se boky k němu ještě blíž. Nemůže se nabažit jeho objetí, jeho smíchu a polibků. Nard se o něho otře.

„Budeme dnes něco dělat nebo můžeme jen tady taky být, spolu. Zapečetíme pracovnu a ani můj otravný bratříček se nás nedováží vyrušit.“ Mnohoslibně se usmjěe a shodí plášť. Začne si rozepínat kabátec. Nard ho sleduje a nic víc netouží než po tom, aby ho svíral v objetí. Podle knihy se nemusí milovat jen večer, ale on by chtěl mít to napoprvé hezké a ne v pracovně, kde je jen koberec. Vztáhne ruku a zadrží ho. Obejme a zapečetí jeho plné rty polibkem.

„Chci mít to hezky. Počkáme, ano,“ šeptá.

„Když chceš,“ uraženě si začne zavazovat kabátec. Nard k němu přistoupí.

„Chci mít to jen dokonale a hýčkat tě. Víš nechci to tady na koberci v pracovně, kde může kdokoliv vstoupit. Chápeš mně ne.“ Fein se rozzáří.

„Ano. Miluji tě, mistře. Budeš mně učit?“

„Ano a teď si hezky sedni.“ Vzruší se při představě jak dosedá na jeho vztyčený úd přesně jak to viděl na obrázku. Bude to těžký den, když je obklopí ohnivou bariériou a pozoruje jak se Fein snaží pořád o totéž. Ke konci dne už skoro to má a on vytáhne knihu se základnimi poučkami. Podá mu ji.

„Tohle se naučíš.“ Fein zmateně ji přijme.

„Ale já to už umím.“ Nard zrozpačiti.

„Promiň. Jen jsem tu knihu nikde neviděl, tak jsem si myslel, že neznáš. Nevadí tady ji máš a teď mně polib.“ Fein se k němu přitiskne a políbí ho.

 „Kdo by řekl, proč chodí náš bratříček do domů Modrého půlměsíce!“ ozve se od dveří posměšný hlas.

„Valene!“

„Shání tě otec a poslal mně za tebou. Myslím čaroději, že hodina s mým bratrem skončila. I když by mně zajímalo co ho to vyučuješ!“ ironicky řekne a zmizí.

„Nemám ho rád.“

„Nikdo ho nemá rád a nebýt prvním, tak ... musím jít.“ Políbí ho a ve dveřích mu pošle ještě polibek. Nard ho chytí a stiskne v dlani. Úsměv se mu ztrácí z tváře a on začne přemýšlet o tom jak dnes se pokusí chytit toho nezvaného hosta. Pak si vybaví jak zahlédl kousek pokožky Feina. Je to tak dráždivé být s ním a nemoci se ho dotknout  a jen pozorovat. Je rozkošný, když se snaží a když se rozzlobí. Uvidí se, ale chtěl by ho přemluvit, aby odešel s ním k řece Harr a byli spolu. K tomu je ale jště daleko.

Zavře dveře a ztratí se v chodbách paláce. Zachumlá se v plášti a jeho oči se stanou ostražitými. Čeká dokud nepokročí čas a hrad neusne. Teď je ta chvile a zahalí se do černého plamene jako do neviditelného závoje. Jde klidně chodbami věda, že ho nic nemůže odhalit kromě magie jiného čaroděje. Dojde k pracovně a zahlédne slabý proužek světla na podlaze. Někdo tam je. Zruší černý plamen a vstoupí dovnitř. Nějaká postava se sklání nad knihama a mumlá si věty a slovíčka.

„Kdo jsi?!“ Ohnivá koule ho trochu překvapí, ale rozprskne se o něho na drobné plamínky. Když souboj, tak souboj. Máš ho mít a vyšle malou kouli. S úžasem pozoruje jak koule se stejně jako u něho rozprskne. „Dnes se mi neztratíš.“

„K Temným bránam, věděl jsem, že to vyčenicháš.“ Postava shodí kapuci a on překvapeně pozná Valena.

„Co...co...“ nedokáže ze sebe dostat.

„Co? Prostě jsem mág, no.“ Nard k němu přejde a chytne ho pod bradu. Rukou se dotkne oči a s úžasem zjistí jak se objevuje tetování a ruku má umazanou od ličídla.

„Jak jsi mohl! Víš jak je to nebezpečné! Tohle je nezodpovědné! Stejně jako jsi ty!“ Křičí vzteky i úlevou, že se dosud nic nestalo.

„No a co. Nechci se stát hračkou v otcových rukou. Nejsem k tomu stvořený. Jen potřebuji se to doučit.“

„Nerozumím tomu a pojď ke mně, ale nejdřív. Staneš se mým žákem dobrovolně a budeš mně poslouchat?“ Tohle je šílené jenže nic nemůže dělat jiného.

„Máš mně za blázna? Nejdu.“

„Půjdeš nebo vybuchneš a to myslím doslova. Nechápu jak jsi to přede mnou mohl utajit. Jak jsi to zvládl?“

„Venku.“

„Jak?“

„Moře.“

„Zbláznil ses? Vodní lid tě musí nenávidět, když jsi hasil ohnivou magii v moři.“ Valen pokrčí rameny.

„Pořád lepší než  ničit zemi. Co chceš dělat?“

„Pokud se staneš mým žákem vezmu část sil k sobě. Pokud to zvládnu.“

„Jinak?“

„Jdeme oba k Temným bohům a do náruče boha Harr, Valene.“

„Výborně. Po tom jsem celou dobu toužil. Stávám se tvým žákem.“ Nard k němu přijde a obejme ho kolem těla. Cítí, že je na pokraji sebezničení a začiná šeptat slova Odebrání, a brát mu část sil. Jde to pomalu a je ji tolik, ale nakonec ho pustí a vytvoří ihned ohnivou kouli. Vytáhne vějíř a pomalu ji zmenšuje.

„Hotovo. Tak a teď chci slyšet pár věcí.“

„Není co,“ řekne mrzutě Valen. Cítí se skvěle, ale být tomu čarodějovi zavázán?

„Ale ano. Jak můžeš být ohnivým mágem a setří to ličidlo. Chci se podívat na tetování důkladně.“

„Tohle je neobvykle,“ zamumlá a prohliží si tetování. Tolik mu ty oči přípomínají Feina. Ale nejsou identické. První linka a chybí poslední. Stejně jako Feinovi. „Kdy jsi získal moc?“

„Co je ti potom!“

„Valene. Pokud nesplníš poslední zkoušku a pokud se,“ přejede mu prstem nad okem „linka tetování neobjeví tak se zničíš. Naprosto.“ Ten zarputile se od něho otočí . „Dělej!“ Zařve na něho Nard. Valen si povzdechne.

„Když jsem se stal mužem,“ zavrčí neochotně. Nard se posadí. Pravda ze slov Valena, svítí jasně jako ohnivé slunce. „Tvoje matka byla nositelkou magie ohně. Jenže jak to, že ji nemá Fein? Fein je mágem vzduchu. Jenže tvoje matka mu nemohla dát svoji magii.“

„Počkejte to jako chcete říct, že ženy mohou být čarodějkami?“ vyhrkne Valen. „Nemožné!“

„Nemohou čarovat, ale mohou svoji magii předat svému prvnímu dítěti.“

„A tutu znalost nikdo neví.“

Nard sevře rty. „Ne.“

„Neskutečné. Jak...“

„To je vedlejší. Pak ale tvůj otec u Temných bohů! Nevěřím tomu.“

„Čemu?“

„Tvoje matka musela Feina zplodit s nějakým jiným čarodějem. S nějakým, který ovládal vítr. Neměl tvůj otec bratra čaroděje s mocí větrné magii?“

„Ano. Ty myslíš, že je to můj nevlastní bratr, ale vypadáme podobně až na vlasy.“

„Protože byl to bratr tvého otce. Neskutečné. Tvůj otec strčil do postele tvoji matce svého bratra, aby měl čaroděje, protože ty jsi jim nebyl.“ Valen si sedne a zatočí se mu hlava. Nard má pocit, že tohle snad nemůže být pravda.

„Nikdy mně moc nesnášel.“

„Kdo?“

„Oba dva. Nechápu. Jsem přece jeho syn. Vlastní!“ oba sedí u stolu nad svými myšlenkami. „Nechci Narde se stát figurkou v otcových plánech. Naučíš mně svému umění?“

„Mistře. Valene ta zbraň, kterou má Fein za pasem znáš ji?“

„Jistě byla... sem.“ Chytne Narda za plášť a vtáhne do temného kouta. Sfoukne svíčky. „Psss.“ Oba sotva dýchají, když zaslechnou kroky.

„Otče, proč jsi mě dal zavolat? A zrovna sem. Nejsem tu rád.“

„Feine, jak jsi pokroč...“dveře se zavřely. „Přijme do postele tvoji sestru?“

„Ne je na muže.“ Slyší znechucený hlas.

„Špatné a co ho oblouznit?“ Nard sotva dýchá a na rtech cítí ruku Valena jak mu je zavírá, aby nekřičel. Začíná chápat. Ti dva jsou jak... schází mu slova pro obludnost toho co udělali a co chystají.

„Pochybuji, ale mohu zkusit. Nemám rád muže, ale přesvědčil jsem ho jak se mi líbí. Úplně na mně visí.“

„Výborně a co učení?“

„Budu končit a jakmile skončím, ovládnu naplno magii vzduchu. Stanu se tvým nástupcem tak jak jsi mi to slibil.“ Valen se zamračí.

„Jistě. Už jsem ti vyhlédl nevěstu.“

„Výborně. Těším se. Je bohatá?“

„Je dokonalá. Jsem rád, že to všechno dobře dopadlo.“

„To ano a o Narda se postarám.“ Oba se zasměji. „Bude mi lízat z ruky jak ptáček zpěváček. Je to hlupák. Kdyby svolil mohl se mít jak král. Jenže on dává přednost té své jeskyni.“ Nard zaskřípá zubama. To je pravda, že byl hlupákem.

„Doufám, že to bude brzy, protože jsem se dozvěděl o bližícím se útoku. Do té doby musíš být v plné síle a pak je rozdrtíme!“

„Jistě otče a pak je napadneme my. S moji sílou... je škoda, že můj otec byla takový hlupák a neměl ještě víc potomků. Mít víc čarodějů s moji mocí by bylo užitečné.“

„Nepřipomínej mi to. Doufal jsem v toho čaroděje a on musí být k ničemu. Je mi z toho zle, ale snad se nám plán povede. Mít tak ještě ohnivého čaroděje.“

„Jak je mně? Dokonce mi zakázal hodit do domů Modrého půlměsíce. Hlupák.“

„Nevím proč tam chodíš, když tady jich máš dost  a vůbec mně čeká jedna spanilá černovláska.“ Hadrian se oplzle zasměje. „Tak pojď. Co kdybychom se o ni podělili?“ Dveře se zavřou a nastane ticho. Nard s Valenem vyjdou ohromeni z úkrytu.

„Já ho zabiji!“ zavrčí Nard. Chce se mu plakat i výt zlosti nad svou hlouposti. „Odjedu. Hned zítra.“

„Ne dokončíš výcvik jeho i můj.“

„Ne. V takové...“ Valen si ho k sobě přitáhne a začne líbat. „Co to děláš?“ když ho Valen pustí. Ten se ušklíbne.

„Jen zkoumám nic víc. Uč mně. Prosím,“ dodá mnohem pokorněji.

„Tak si sedni a jdeme na to.“ Obklopí je ohnivou bariérou a začíná učit Valena poslední zkoušce. „Jde ti to lépe,“ řekne k ránu a zívne.

„Díky,“ zívne si Valen a zašklebí se.

„Tady je základní kniha magie. Nauč se ji.“ Vytáhne knihu z kapsy a s knihou vypadne šestistěný krystal. Valen ho hbitě zvedne.

„Odkud to máš? Kde jsi ho našel?“

„Já ne! Počkej co blázníš. Jeden kluk to našel u moře.“

„Pak je mrtvý.“

„Kdo?“

„Hassien. Bratr mého otce a větrný čaroděj. Jednoho dne zmizel.“

„Tak proto má Fein tu hůlku. Patřila bratru pána z Tarse.“

„Ano. Jak mohl to udělat? Musím pryč!“ Valen mu vrazí krystal do ruky a nechá Narda samotného.

„Dobré ráno. S tebou je hned svět líbeznější.“ Nard se nechá obejmout a polibit. Váhá jestli se mu to v noci nezdálo co Fein povídal si s otcem. Odpoví mu dlouhým polibkem. „Něco jsem vymyslel.“

„Co to bude?“ řekne s úsměvem Nard a pohladí ho po tváří. Poslední linka se tvoří u té první. Bude brzy právoplatným čarodějem s větrnou energii. Pozoruje jak se zardí.

„Když jsi říkal, že mně chceš víš co kdybychom dnes u mně... toužím po tobě,“ to už mu šeptá do ucha a tiskne svoje rty ke krku.

„Já taky Feine,“ a jeho oči smutně se dívají do kouta místnosti. Udělají to dnes? Nebo jak ho chtějí zneužít? Je mu špatně. „Ale dnes už možná dokončíme tvoji vyuku. Těšíš se?“

„Moc! Opravdu ? Tak brzy? Nádherá.“ Celým tělem dává najevo jak je nadšený.

„Jen je mi líto, že jako tvůj učitel ti nemohu dát tohle.“ Dotkne se jeho hůlky za pasem. „Jako učitel vytvářím hůlku a pak ti ji daruji. Stejně jako můj učitel Gardrh daroval tohle.“ Vytáhne zpoza pasu složený vějíř a dá ho nazpět. Ale bude ji moci dát Valenovi. „Tak a teď sedněme a začneme.“

„Jsi dnes tak vážný.“ Nard se zasměje.

„Protože až tady skončíme musím odjet na nějakou chvilku. Nevím jak dlouho mně to bude trvat, ale něco musím udělat. Počkáš na mně?“ Nakloní se k němu a políbí na plné rty. Feinovi se rozzáří oči.

„Víš jak miluji tvůj dotek. Počkám , slibuji.“ Nesnáším dotek muže...byl to on kdo pronesl ta slova v noci nebo nebyl? Vytvoří ohnivou bariéru a zavře oči stejně jako Fein. Dnes mu pomůže a dokončí jeho výuku. Pořád ještě tady zbývá Valen s jeho ohnivou moci.

Dva bratři.

Dvě rozdílné magie.

Jedna žena, která je porodila a muž, který si dělá co chce.

Neví co udělat, ale jedno ví. Odjede jak nejrychleji to půjde. Dokončí slib daný Gardrhem a pak odsud zmizí tiše jako pěna. Vždy se může uchýlit ke knize a snít. Promiň mistře, že nesplním slib, který jsem ti dal. Zesmutní a jemně provází  Feina úskalím poslední zkoušky.

Čas po který měl udržet větrnou kouli vypršel. Teď by mu měl předat odznak jeho moci, ale ten už má. Zabil svého učitele s otcem, nebo jen přihližel? Nejspíš se už nikdy to nedozví, ale jedno ví. S někým takovým žít by nemohl.

Tleskne do rukou a bariéra se rozplyne. Fein otevře oči a šťastně se zadívá do jantarových smutných Narda.

„Jsi čaroděj Feine. Měl bych jako tvůj učitel předat odznak tvé moci, ale ten už máš. Tvoje tvář...“ vezme ji do rukou a pozoruje jak poslední linka se vytváří vedle té první. Až bude umírat tak se jako první ztratí. Zesmutní.

„Jsi smutný proč?“

„Bavilo mně tě učit a teď už nemám co tě naučit a pak jsem si vzpomněl na mého mistra Gardrha.“ Nechá se obejmout a ledové střípky se šíří jeho tělem.

„Tak tu zůstaň se mnou. Proč bys měl odcházet někam daleko?“

„Nemohu. Jedině, že bych za sebe našel náhradu kdo bude krotit řeku Harr.“

„Nerozumím? To je tak důležité?“

„Je Feine. Vůbec tomu nerozumíš. Copak jsi nic nepřečetl? Ohnivá řeka Harr ohrožuje vody a hlavně místa kde se rodí perly Vodního lidu a víš jak dopadnou soustroví bez perel?“

„Valene. Nemusíš mi to všechno říkat. Nejsem dítě.“ Nard se podívá na oba. Ne Fein je stále ještě dítě. Valen se opírá o dveře a jmně se usmívá. Dívá se jak Nard spočívá v náručí Feina.

„To není,“ ozve se Nard. „Právě složil poslední zkoušku větrného čaroděje.“

„Gratuluji bratříčku,“ řekne vážně Valen. „Půjdeš to oslavit?“

„Ano.“ Sevře pevněji Narda. S tebou chce říct a jeho modré oči mu pohlédnou do tváře a on vdechne vůní jeho vlasu.

„Uvidíme se večer Feine. Teď musím jít do města a pak si promluvíme.“ Vášnivě políbí Feina a ignoruje posměšný pohled Valena.

„Dobře budu tady čekat.“

„Ano. Valene doprovodíš mně?“

„Jak si přeješ.“ Vyjde jako první a oba jdou pryč. Nard vnímá jeho přítmonost.

„Tehdy v lese jsi to byl ty a taky jsi jel k moři.“

„Ano. Většinou tam přespávám, ale tentokrát jsem měl kouzelného návštěvníka. Jsi stejný jako on nebo to předstíráš?“

Pro tentokrát otázku ignoruje Nard. „Nevíš kdy bude ta bitva?“ optá se a zastaví se načež vzápětí dál pokračuje chodbou na nádvoří.

„Nevím. Hodláš odjet a nechat nás tady, abychom si to vyjasnili sami?“

„Ano, ale musím zařidít ještě dokončení tvé výuky. Město není pro mně. Dějou se tu takové nechutné věci. Je něco jiného o tom číst nebo slyšet a pak se jich účastnit.“

„Jsi zbabělec.“ Nard pokrčí rameny. Nejspíš ano, ale bojovat proti jiným bytostem nechce. Ne lidským.

„Dnes večer přijdeš.“

„Ano. Přijdu. Nic jiného mi nezbývá. Musím dokončit své vzdělání,“ trochu trpce pronese.

„Ano a já musím jít. Díky za společnost.“ Neotočí se a odchází a až u brány se zastaví. Chvilku váhá než se zeptá mladého vojáka.„Kde jsou tady kovárny?“

„Dolu projdi Hradební ulici a pak doleva a no ucitíš to,“ usměje se mladý voják v bráně s mečem u pasu a lukem v ruce. Nard pokývá a jde dle instrukci. Kdopak z kovářů je mistr? Mistr nad mistra. Kdo by svedl ukout odznak moci, zbraň pro Valena. Když dnes společně s Feinem procházel poslední zkoušku v jeho myslí se vytvořila podoba toho co patří k Valenovi. Něco co bude jen jeho, tedy pokud dokončí zkoušku Ohnivého mága.

„Pane,“ osloví muže s mečem, jak ho zkouší. „Kdo je tu v kovárně mistr nad mistry?“

„Jste z daleka, že neznáte, ale je to rozhodně starý Al.“

„Podivné jméno.“

„Nikdo už si nepamatuje jak se jmenuje. Víte totiž neřekne slovo. Vyslechne a výsledek toho co chce zákazník se dost často liší. Tedy pokud to vyrobí.“

„A to je nejlepší?“ se smíchem řekne Nard.

„Kupodivu jo. Je to tamta kovárna na konci ulice. Pokud budete mít štěstí vyková vám co chcete. Jdu zkoušet.“ Mávne mečem a pak udělá pár sérii rychlých seků a obratek. Nard se chvilku dívá a pak jde ulici k poslední kovárně. Otevřenými vraty nahliží dovnitř jak kovají. Všude je oheň a jiskry a vůně železa. Nasává ji do sebe. Tady by semu líbilo. Před vraty kováren postávají zákaznici a čekají na zbraně. Dojde k poslední a vejde dovnitř. U ohně sedí malý muž.

„Dobrý den přeji.“ Muž se k němu otočí a pokyne vedle sebe. Je to trochu divné a začne. „Jsem mistr ohně a potřebuji něco vykovat pro svého žáka, počkejte...“ Starý Al hbitě mu sáhne za opasek a rozevře ocelový vějíř. Prohliží si ho z všech stran. Párkrát zkusmo jim mávne, až se zvedne vánek. Jeho obličej září radosti.

Přikývne a vrátí mu ho. Vstane. Nard je rozpačitý jak má vysvětlit co chce, ale Starý Al to zřejmě ví a podává mu štětec a kus pergamenu. Nard se usměje a pak zvedne štětec do ruky.

„Tohle chci.“ Začne kreslit štětec zakončenou kouli. Muži září oči, když nákres dostává všechny náležitosti. Oba si prohlížejí nákres a Al vezme štětec a udělá úpravu. Zvedne hlavu co na to Nard. Ten přikývne a Al se odšourá k výhni. Vytáhne vzorek železa z truhlice a podá je Nardovi. Ten se na něj obdivně zadívá a přikývne. Chvilku pozoruje jak dává kusu železa tvar. Minuty se protahuji v hodiny a on sedí u něho a tvoří kouli z čistého ohně a větru. Al mlčí a když už to má, Nard vezme žhavé železo a přiloží k němu koulí. Zavře oči a začíná tiše mluvit k železu i ohni, a Starý Al se s láskou dívá jak mrtvé železo oživne ohněm.

Rukojeť se prodlužuje a zakončení štětce se stává jakoby plaménky ruce, které něžně svazuji kouli vytvořené ohněm a větrem. Obkličí tu zářivou hmotu a zprůsvitni. Nardovi se perlí úsilím čelo a nakonec otevře oči. Ano tak si představoval. Zlato, oheň a jantar v železe. Živé jako Valenovy vlasy. Podá to Starému Alovi, který ho převezme s úctou. Ponoří do ohně a vyrývá reliéfy plamene. Nakonec položí do vody a je vidět jen pára. Oba s napětím čekají.

Al vyndá to ven a oba s údivem se nadechnou. Nard ho převezme a zkusí jim malovat a za jemnou špičkou se tvoří ohnivá čára. Zlato plamínků se jim odráží v očích a on pohlédne do modrých oči starce. Ten ho opět vezme a začne to leštit a odstraňovat zbytky hrubosti železa. Nard vyjde ven a pohlédne na oblohu posypanou hvězdami a měsícem. Je úplněk a on se nadechne čerstvého vzduchu. Netušil, že je už tolik hodin, ale to co stvořili je stejně nádherné jako vějíř. Až Valen skončí zkoušku, dostane od něho tento dar. Hodí se k němu a bude jen jeho. S ním bude usměrňovat svoji moc. Vejde dovnitř. Ano Starý Al je mistr nad mistry. Nikdo by nedokázal za tak málo hodin a takovou rychlosti vyleštit zbraň. Vezme ji do ruky a těší se jak chladný kov je lehounký a živý. Jako plamen, který je v něm ukrytý.

Vyjdou ven a Nard začne kreslit a plameny stvoří loď na širém moři, lidi a vodní lid s perlami. Přibíhají poslední opozdilci, aby viděli tu nádheru, která plane uprostřed ničeho. Dokreslí a jedním pohybem štětce všechno smaže. Obrátí se k Starému Alovi a podá mu váček se zbytkem perel.

„Prosím,“ uctivě řekne Nard.  Starý Al je schová a hluboko pokloní. Dlouho čekal na tuto chvíli kdy stvoří své mistrovské dílo. Stvořil ho s někým jiným ne on sám, ale může konečně klidně odejít na odpočinek. Jeho oči se zarosí a stále má před očima nádherný obraz moře s lodi.