Shounen ai povídky 2

 Část 1:Probuzení

Je tak pozdě, že jdu spát. Lehnu si a chvílí přemýšlím. Oči se mi pomalu zavírají, až nic nevnímám.

Najednou mnou někdo zatřese.

„Vstávej,“ křičí a cloumá mnou. Protírám si oči, abych se nechápavě podívala na nějakého chlápka v uniformě. „Tady nemáš co dělat,“ cloumá mnou dál. Najednou vytahuje vysílačku a říká: „Pošlete ochranku, je tady nějaké divné individuum!“

Zvedám se a utíkám. Zahýbám za roh, ale stále se ohlížím. Je v šoku, že jsem se hýbla. To je moje šance, pomyslím si. Dívám se po dveřích, do kterých bych vletěla a ukryla se. Najednou nějaké otevírám. Zavřu je a pozadu couvám, neustále patře na dveře.

 „Hmm“, ozve se za mnou.

„Ježíši,“otáčím se. Přiškrceně vydechnu. V křesle sedí Sakyu s Togurem. Myslím tím mladším. V panice hledám východ. Okno. Ne, to se nehodí. 10 patro, hádám. To se rozmáznu. Dveře za mnou ne. Je tam ochranka. Na čele mi vyrazí studený pot. Zakleju: „Sakra!“

  Togura najednou něco pošeptá Sakyovi a ten s úsměvem přikývne. Zvedá sluchátko a povídá: „Jeden pokoj s lístkem na turnaj. Máme tady hosta,“ směje se široce. Má z nějakého důvodu dobrou náladu, ale proč?

   Dveře se otevřou a v nich stojí ten stejný chlápek, který volal ochranku. Tváří se nevrle. Jdu za ním, jen se otočím a dívám se na smějícího se Sakya. Dostávám pokoj na 7 patře. Najednou se otevřou dveře a v nich Hiei.

Vytřeštím oči.  „To není možný….,“ nechávám odeznít do ticha. Protírám si oči. V pokoji klesnu na pohovku, ale pořád zírám. Nevím, co si o tom všem mám myslet.

 Ráno mně probouzí nějaký hluk. Vezmu polštář, hodím ho po Boovi a zařvu „Budeš ticho, ty potvoro! Chci spát!“ Trhnu sebou, když neslyším obvyklé MŇAU. Najednou jsem vzhůru čerstvá jako rybička.

   Vykouknu ven, kde uvidím Kuwabaru, jak se snaží utrhnout Urameshimu hlavu. Kurama se na ně tlemí a Genkai jen tak postává. Hieie nikde není vidět.

   Yuske zařve: „Tak dnes je první souboj!“ Stále se šklebí jako blázen. Dívám se a myslím si - neměl by spát? Na konci chodby se konečně objeví Hiei.

    „Kdes byl?“vyštěkne Kurama. Tiše se na něho dívám a nevěřím tomu, co slyším. Je tak jiný…

    „Ehmmm,“ Hiei je v rozpacích. Kurama k němu přistupuje. Najednou zesmutní, když si lépe prohlédne krk. Naštvaně se otočí a odchází. Kuwabara s Yuskem nechápavě na ty dva zírají.

     Zavírám dveře, abych se podívala z okna, zda jsme opravdu na ostrově. „Pane jo, už to začíná,“ zařvu z plných plic. Rychle na sebe nacházím věci. Vyběhnu z pokoje, abych vrazila rovnou do Togury. „A jéééé!“ zasténám. Něco zamumlám, ale raději beru roha

     Vybíhám z hotelu a utíkám rychlostí Zátopka na stadion. U vchodu mohutně oddechuji. Moje vnímání je omezeno na výdech a nádech. Když se uklidním, rozhlédnu se po prostředí. V davu zahlédnu George s náručí jídla. Zašklebím se, když mi zakručí v žaludku. Rozhlížím se, kde bych si, co dala na zub. Aha tamhle něco báječného voní. Jdu blíž. Pozoruji neurčitou hmotu ve velkém kotli.

   „Co je to?“ ptám se nesměle.

   Kuchař zvedne hlavu a zamračí se „Neznáš Pekelný kotlík z Yashi?“ Raději polykám hlady a vrtím hlavou, že ne. Znechuceně zavrčí. „Dáš si?“

„Ehm raději ne,“ odmítám při svém kvapném odchodu. Ten pekelný název mi vrtá hlavou. Otáčím se ještě jednou za tou nebeskou vůní. Vytřeštím oči, když se někdo na zemi svíjí v křečích.

  Pokývám hlavou, pohladím si žaludek a smutně si řeknu: „Tak dnes budeš o hladu.“

  Jdu dovnitř, abych vyhledal své místo. Oddechnu si. Ještě nezačali, proto se pohodlně usadím hned vedle modré sympatické obludky. Usměju se na ni. Vycení na mně zuby tygra s jazykem chameleona. Decentně odvracím zrak a modlím se, abych ho nedej bože něčím neurazila.

  Na stadion vchází mně známá sympatická Koto.