Shounen ai povídky 2

Pokusy v kuchyni

   Je mi děsně. Prší a pak ten běh v blátě. Nesnáším jaro, pomysli si Kibu s aktovkou nad hlavou, jak se snaží vytřást kapky deště z vlasů. To chce horkou sprchu a důkladnou. Vezme vlasy svázané stuhou a vyždímá je. To by mně zajímalo co dělá Muraki? Něžně se usměje. Vše se konečně nějak urovnalo a všechny.. skoro všechny špatné vzpomínky jsou pryč. Jen noční můry jsou tady, ale on je vždy zažene polibkem. Vytáhne z kapsy klíče a otevře dveře.
  „Ahoj, Muraki!“ zakřičí a rozhlédne se kde je. „Jdu se osprchovat!“ ještě dodá a sundá kabát.

  „Jo v pohodě,“ Muraki vykoukne z kuchyně ale pak se vrátí zase ke své práci. „Takže jak to bylo, přidáme trochu drceného…“ mumlá si pro sebe a přitom kouká do velké tlusté knihy.
  „Muraki v kuchyni?“ zamumlá si pro sebe Kibu a pak se usměje. Určitě zas dělá nějaký svůj pokus. No snad ho dodělá než se vysprchuji. Mám hlad, že bych snědl brazilského býka. Kibu shodí ze sebe svršky a ukáže se jeho pěkná vypracovaná postava z kenda. Otevře sprchový kout a postaví se pod proud horké vody. Jeho rozkošný Muraki v kuchyni. Musí se tomu usmívat, protože Muraki všechno umí kromě kuchyně. Prostě na něco mu buňky nestačí.
  „Lalaa...“ si začne tiše pobrukávat s představou Murakiho v kuchyni, soustředěného nad nějakým svým pokusem.

  „Takže, olej, souhlasí, játra. Souhlasí. Pravý cayenykáý pepř. Ano…a pomalu vaříme na mírném ohni.“ Muraki se usměje a přikryje vše pokličkou. Zatáhne a nastaví přesně pět minut na budíku

   „Lalala ..“ si Kibu pobrukuje dokola. Natáhne ruku pro šampónu Pantene na dlouhé vlasy a nanese na ruku. Začne si je mýt, až se vytvoří bohatá pěna. Lahvičku odoží a natáhne pro sprchový gel s citrónovu vůní. Má rád citrusy. Vezme houbu a začne se mýt. Ruce, krk, na hrudi prodlévá víc než je nutné, pak si vzpomene na Murakiho a rukou sjede si na zadek a pak dopředu. Zasténá a usměje se.

   „Ještě chvilku, ano a budu u tebe“ s myšlenkou na Murakiho se rychle vysprchuje a ještě nanese kondicioner pro hladké vlasy. Chvilku ho tam nechá a důkladně si je propláchne. Zavře vodu a vystoupí na podložku.

  „Bude tomu stačit pět minut? Přeci jen...játra, možná o minutku později a je tam i normální maso. A v tom co se může v těch organismech objevit…hm, raději ještě chvilku. Nikdy si nemohu být jistý. Nikdy.“ Muraki potáhl budík a jde zvednout telefon, který se zrovna rozvřeští v pokoji.

  „Kde je ten ručník? A mám ho!“ jásavě řekne Kibu a sevře ho v rukách. Je citit po Murakim a on chvilku vdechuje jeho vůní. Nebude snad mu vadit, že si půjčím jeho ručník. Rychle se utře a vezme svůj župan z věšáku. Vlasy si zabalí do ručníku. Podeschnou a pak je nechá uschnout. I když to co má v plánu... by mu spíš shořely než uschly. Otevře dveře do koupelny a slyší jak Muraki telefonuje. 

   Kdopak to asi je? jde za Murakim a zrovna slyší jak přestal hovořit. Rychle zaleze do koupelny a jen si říká proč se schovává.

  „Hm, tak snad už to bude…“ i když Muraki vejde do kuchyně a najednou před sebou uvidí pavouka jak přede síť. Fascinovaně se na něj zadívá a pak zvedne ruku a dotkne se sítě.
  „Ty vlákna…kdybychom je převedli do reálného světa s lidskou…“

  „Muraki už zase máš hlavu v oblacích“ řekne s úsměvem Kibu a dívá se na Murakiho. Na jeho rozkošného Murakiho. Tolik ho má rád.

   „Podívej Kibu, kdybychom něco takového stvořili, máme látku tak pevnou a zároveň flexibilní, že by se dala použít na tolik věcí. Spoustu odpovědí známe a na spoustu jsme přišli, ale ty skutečné objevy máme přitom přímo před očima.“ Murakimu svítí oči a s láskou sleduje jak pavouk dokončuje síť. Foukne do ní. „Dokážeš si představit jak by taková síť mohla udržet řítící se přehradu. Ano nezadržela by zcela pád, ale byl by čas na evakuaci.“

  „To ano. Jenže to neumíme, ale možná jednou dosáhneme věcí, které lidstvo obohatí. Muraki co to vlastně děláš za pokus? Docela dobře voní.“

  „Pokus?“ Muraki pozvedne pravé obočí. „Žádný, nebo vlastně jeden…vařím…nevím ani jak se to jmenuje, ale našel jsem to v rodinné kuchařce.“

Kibu zbledne. Muraki vaří? Jistě dobře to voní.
  „Aha. A jak se to jmenuje? Krásně to voní“ snaží se nedat najevo strach. Možná přece jen to bude v pořádku. Zatím není citit spálenina, ani jiný podivný průvodní znaky katastrofy. Možná je to tím, že je to rodinný recept.

  „Dva draci, či tak nějak...víš ty jména mi moc nejdou. Ale podívej jak tu síť zakončuje..jako by bez konce a přece je v tom určitý smysl. Nemyslíš?“

  „Dva draci?“ zamumlá si to jméno pro sebe Kibu. Kde jen to slyšel? Nevzpomene si. Otec by z něho neměl radost. „Ano rozkošné jistě, nádherné" zamulá roztržitě KIbu a dívá se na hrnec s pokličkou.

  „Víš akorát nevím jetli jsem tam měl dát víc toho pepře připadalo mi to trochu..málo?“ pokrčí rameny a v tu chvíli hrnec podivně zabublá

  Kibu sebou trhne, ale mlčí a jen se podezřívavě dívá na hrnec. „Cayenský pepř je v pořádku.. Víš Muraki jak dlouho to vaříš?“ zeptá se znepokojeně na další nepatrné poskočení pokličky.

  „No, už jsem to měl vypnout asi před třemi minutami, ale…,“ Muraki přejde k hrnci, který na sporáku už poskočí. Natáhne se k němu, když mu najednou něco spadne na záda a vzápětí se ozve výbuch. Uslyší jak poklička vyletěla a pak ho něco praštilo do hlavy. Na chvíli se všechno kolem ponořilo do tmy a tisíce výbuchů.

  Kibu se automaticky vrhne na zem a přikryje hlavu, když si vzpomene na Murakiho a vzápětí se dívá jak letí poklička a sérii drobných výbuchů. V tu chvílí si vzpomene na jednu z lekci o Dvou dracích. Musí se vařit na minutu přesně. Snad se mu nic nestalo a připlazí se k Murakimu. Dotkne se jeho tepny. Žije. Odechne si a pak se podívá vzhůru. Tak to by chtělo úklidovou četu.
  „Muraki?“ otáže se a zaklepe jim. Neví co by ještě hrnec mohl vyvést, ale natáhne ruku a vypne sporák

   Muraki tiše zasténá. Otevře oči. Pak pohne hlavou a okamžitě se za ni chytí. Bolí ho a všude je tolik hvězd a pak tma. Zasténá a pokusí se vstát. Nejde mu to, všechno se točí.
  „Kibu?“

  „Jsem tu. Nic se nestalo, jen musíš sehnat úklidovou čet.“ V tu chvílí na něho spadne něco co podle odhadu původně byly játra. „Jak můžeš dělat pokusy a neuvařit ani rýži podle budíku?“ zakroutí hlavou a zvedne se. Sehne se a vezme Murakiho do náruče.
  „Uvidíš bude to dobrý“ když ho nese do ložnice, kam měl původně ještě před katastrofou namířeno. A to myslel na hezké hrátky ve dvou a nakonec z něho bude chůva. No turban už má, pomyslí si humorně, když ho ukládá do postele. „Odpočiň si. O vše se postarám.“

  „Při pokusech je to jiné. Neřídím se podle návodů. Prostě je přede mnou problém a já ho řeším. A právě se všem návodům vyhýbám. Jde mi to pak líp. Intuicí,..prostě tuším.“ Muraki se nechá uložit. Je mu z toho divně.
  „Promiň chtěl jsem ti udělat radost a místo toho jsem jen přidělal starosti.“

  „No a to se nemůžeš řidít tou intuici při vaření? To je taky problém, který musíš řešit zvlášť, když máš hlad“ odpoví se pochechtávající se Kibu. „Dobře já mlčím. Jdu zavolat do restaurace ať sem pošlou uklízeče.“ Vyjde z ložnice a vytočí číslo do restaurace. Do hodiny by snad to mohli zlikvidovat. Zaklapne mobil a jde se podívat an tu spoušť. Vypadá to hrůzostrašně.
  Raději vyjde z kuchyně a jde za Murakim. Možná by se na chvilku mohl k němu přidat.

  Muraki leží na hlavě má mokrý hadr, který vyčaroval bůhví odkud a útrpně se usmívá.
  „Budeš mi dělat společnost Kibu? Promiň, mám poslat pro nějaké jídlo. Vím musíš mít hlad a já…“ Mávne rukou a sykne. „Raději se budu držet své laboratoře.“

  „No tak nevzdávej se!“ řekne Kibu ve dveřích. Probůh ať do ní neleze už nikdy, si pomyslí. Usmívá se jak je tam leží a tiskne si ten mokrý hadr k čelu. Přejde k němu a políbí ho na rty. „Něco ukuchtím. Něco moc dobrého. Hlady tě nenechám umřít.“ 

  „Děkuji Kibu,“ Muraki mu polibek oplatí a pak ho na chvilku přitáhne blíž. „Neboj už tam nevkročím.“

  „Ne to se opovaž. Rád tě mám v kuchyni, rád si s tebou povídám, víš a rád tam provádím svoje pokusy na tobě“ zašeptá mu do ucha významně. „Opravdu“ ujistí ho.

  „Díky,“ zamumlá Muraki a pak se natáhne a shodí mu z hlav ten ručníkový turban.
  „Takhle ti uschnou rychleji. Vážně,“ řekne tiše a pak se jemně dotkne jeho vlasů.

  „Myslíš?“ když vidí jak se mu probírá vlasy. Kibu se skloní k němu se zřejmým úmyslem, když zaslechne zvonek.
  „Do.. „ zbytek polkne. „Úklidová četa“ zamumlá. Políbí ho na rty a vstane. S lítosti se podívá na Murakiho a jde otevřít dveře.

  Muraki se jen trochu pousměje a pak zakloní hlavu. Najednou se mu chce spát a on se propadá do náruče spánku tak snadno jako už dlouho ne. Ještě si přes sebe přetáhne cíp deky a pak už o sobě neví.

  „Do kuchyně!“ jim přikáže Kibu a ukáže rukou směr kuchyň. Zavře dveře od bytu a baví se jejich výrazy.  „Jen do toho a ať se ta kuchyň jen leskne. Jinak...“ nebezpečně  pomalu se usměje. Chvilku se dívá jak uklízejí a pak se jde převléknout. Z krásného romantického svádění nebude nic.

  Vezme na sebe černý svetr a volné kalhoty.
  „Hotovo, pane Oriyaa“ řekne jeden z uklízečů uctivě a ukloní se. Kibu otevře kuchyň dokořán. Přesně to chtěl. Všechno se leskne.
  „Můžete jít.“ Všichni se ukloní a vyjdou ven. Kibu přejde k lednici a zkoumá co tam vlastně má. Nic. Zřejmě vše nakoupil na Dva draky a ty teď jsou někde jinde než na taliřích. Stačí, aby byl týden pryč a lednice je jak vymetena. Zajímalo by ho čím se vlastně živil. Otevře skříňky a totéž. Z toho se nedá udělat ani placky. Jedině něco objednat. Pak se podívá co má: Oplatky, skořici,  trochu ovoce.. to nemusel vařit. Zřejmě koupil a pak ho napadne se mrknout do mrazáku. Snad tam nebudou opět ty sáčky krve... ne nejsou, ale je tam vynikající zmrzlina.

  Olizne se při představě vynikajícího poháru a jde se podívat co dělá Muraki. Spí jako andílek. Chvilku se dívá jak spí a má neodolatelnou chuť se k němu přidat.

  Nakonec neodolá a jde si lehout taky. Jemně mu vymaní deku z prstů a přikryje sebe i Murakiho. Políbí ho na ucho a přitáhne do náruče. Za chvilku se mu zavřou oči a on spí.

  Muraki se probere až k večeru. Otevře oči vidí tmu kolem tak tiše zakleje. „Do háje, celý den…jsem ..no teda, nevím jak to sthnu...ještě že je zítra sobota.“ pak se vymaní Kibuovi z náruče a vstane. Přece jen mu už kručí v žaludku a má hlad. „Snad tam najdu alespoň jabko,“ zamumlá.

  „Muraki nikam. Budeš mi tam dělat společnost. Lásko moje jediná, čím ses živil přes ten týden co jsem byla na tom semináři o vaření?“ Kibu odhrne pokrývku a je mu líto, že Muraki vstal.

  „No..jak..no různě, víš a já no byl hlavně na univerzitě v laboratořích no a tak..“ Muraki se pomalu přesouvá ke dveřím. Jak taky kamarádovi vysvětlit, že se živil z fast foodů a nebo si koupil jablka.

  „MURAKI!?“ Kibu se výhružně zvedne. „Co jsi měl k jídlu?“

  „No…jedl jsem, to zase jo.“ Muraki už je skoro u dveří. „A taky do menzy jsem občas zašel.“ Napadne ho, že použít občas jako definici pro jednou a to se tam jen otočil a šel zpět je poněkud přehnané, ale budiž.
  „Třeba k snídani jsem měl jogurty a müsli, víš.“

  „Jogurty a copak měli v menze dobrého?“ přistoupí k němu s Kibu s nic neříkajícim úsměvem, ale ohníčky v očích. „Když si tak vzpomínám, tak myslím, že jsem něco navařil a označil štítky...“ nechá odeznít štítky. „Pondělí snídaně, pondělí oběd, pondělí večeře, úterý snídaně...“ pomalu vyjmenovává a přibližuje se k němu.

  „No to vydrželo do středy víš, pak jsem měl dlouho práci, vrátil jsem se až k půlnoci a oni mezitím vypli proud nebo co a všechno v ledničce bylo prostě …no každopádně třeba ten páteční oběd tak na něm se mi pak v laboratoři ujala jedna zvláštní plíseň, která je podobná penicilínu, ale její specifikace…“ Muraki pořád couvá až narazí na rám dveří. Hned udělá úkrok a zmizí za dveřmi.

  „Počkej Muraki!“ zakřičí Kibu s úsměvem. Prostě Muraki, kuchyň a lednice jsou neslučitelné komponenty. Jistě pokud ta lednice není v laboratoři a nejsou v ní vzorky plísní. Vsadí se, že jeho pracně udělané jídlo skončilo coby živná půda pro jeho miláčky.. baktérie. No půjde udělat aspoň ten pohár a pak zavolá do své restaurace ať něco připraví. Jinak nejspíš zemře hlady a Muraki s ním.

  Muraki mezitím vyhrabal z tašky jablko a odešel si ho umýt do teď již uklizené kuchyně. S chutí se zakousne až ovoce krásně křupne a slastně přivře oči. Tuhle odrůdu prostě miluje. Trochu nakyslé a přesto sladké. Může se po nich utlouct. V kuchyni si sedne na stůl i když ví, že to Kibu vidí nerad, ale on tak rád sedává. Sedí. Spokojeně kouše do jablka, klátí nohami a v duchu si dělá poznámky k pokusu číslo dvěstě šedesát tři.

  „Muraki miláčku, kolikrát ti mám říkat, že nemáš tady sedět.“ Kibu ho zvedne  a přenese na stoličku, kterou mu už vyhradil dříve. Otočí se ke kuchyňské lince a vytáhne dva poháry. Pak vezme pánev a na ohni si připraví karamel.

  „Co to děláš?“ Muraki se zvedne, přestane dumat nad pokusem dvěstě šedesát dva a tři a nakoune mu přes rameno.
  „Pěkně to voní,“ zamumlá s pusou plnou jablka.

  „Tohle je karamel. Dělá se z cukru a musí se zahřát na správnou teplotu až dostaneme charakteristickou barvu. Teď ho nalijeme na dno poháru, vidíš. Odložíme a zmírníme oheň. Můžeš míchat.“ dovolí mu velkoryse Kibu. „Vezmeme vanilkovou zmrzlinu.. vidíš a dáme tři kopečky do každého poháru. Pak trochu malin a položíme je na kopečky. Dej raději tu pánev sem.. opatrně vytvoříme síťovinu na zmrzlině.. vidíš. Musí být jemná a jak trochu ztuhne. Tak teď dej sem to jablko co máš rád a ozdobíme to. Našel jsem ještě kus pomeranče. Teď vezmeme šlehačku kterou jsem přivezl...“ rozhodně ne do žaludku, ale měla být použita někde jinde a vrhne na Murakiho žhavý pohled „...a hezky vytočíme šlehačku do výšky. Vezmeme vafle a nakrájíme na dlouhé trojúhelníky a zapíchneme je. Pak na vrch kousek žlutého melouna, nakrojíme ho a pověsíme ho na okraj poháru. Tak a hotovo můžeme si něco malého dát než přivezou jídlo.“ Postaví pohár před Murakiho.

  „To vypadá dobře,“Muraki fascinovaně pozoruje pohár a pak si vezme vafli a kousne.
  „Je to skvělé…!“

  „Hmm..“ zamručí Kibu a sleduje jak se do toho nadšeně zakousne. V koutku úst mu zůstane trochu šlehačky. Kibu natáhne prst, sebere ji a olízne ji zatímco se dívá Murakimu do očí.

  Muraki ten pohled zachytí a v očích se mu pobaveně zablýskne. Dál se tváří jakoby nic, ale pak místo, aby si vzal lžičku, vezme prsty kousek melounu, nabere na něj šlehačku a požitkářsky se zakousne. Sní celý meloun a pak si nabere další šlehačku s trochou zmrzliny prstem a olízne ho.

  „Mám pocit, Muraki, že ta zmrzlina je přesně to co jsem tu celou dobu potřeboval“ řekne chraptivým hlasem Kibu. Nabere na prst svoji šlehačku a vloží do úst. Jazykem obkrouží špičku prstu a pečlivě ho olízne. Celou dobu se dívá do Murakiho oči.

   Muraki se jen trochu ušklíbne a zopakuje to co udělal Kibu, má přitom ovšem přivřené oči a blýská se mu v nich.
  „Co myslíš Kibu,“ zeptá se pak tiše. „Mám v laborce pokus, neměl bych tam raději zajít? Ta zmrzlina je sice skvělá, ale..pokud mi to uteče ze zkumavek..tak nevím, co se může stát…“

  „Hmm mně spíš zajímá, že jestli nevyřešíme tohle tak bůhvíco se může stát tady, takže milý dokotore Muraki nějaké ty tvoje věci mně budou zajímat až skončíme se zmrzlinou.“ Vezme kousek jablka, nabere šlehačku a  vsaje si ji do úst. Olízne si rty.

  „Jenže pokud mi ty věci utečou můj milý Kibu, tak…“ Muraki si olízne rty a pak se potutelně usměje a začne se nenápadně sunout ke dveřím.
  „A školní kantýna také není k zahození,“ provokuje dál. „A já mám docela hlad.“

  „Ach netušil jsem, že máš tak rád kantýnu. Víš Muraki já ji zas moc neholduji a...“ vezme pohár do ruky „kuchyň je útulné místo, ale k určitým věcem se hodí lepší jiné pokoje. Takže pokud nechceš mít naštavného Kibu, tak tvoje kroky se stočí do prava místo doleva.“ Kibu s pohárem v ruce zaváhá a vezme i druhý. Na to co má v plánu, jeden nestačí ani náhodou.

  „Ts, ts, ts, naštvaný Kibu a co by mi tak mohl udělat, hm?“ Muraki se přiblíží ke Kibuovi skoro těsně, políbí ho na nos a pak zase udělá úkrok zpět.
  „To by si mě předtím musel chytit,“ zasměje se a je pryč. Samozřejmě, že odbočí doleva.

  „Nemusím tě chytat, Muraki“ zašeptá. Je rychlejší než Muraki a nakonec on vyhraje svoji sladkou odměnu. „Už jdu Muraki!“ Vyjde ven s poháry. „Tak kdepak se schovávaš před Kibu. „Přejde do ložnice a nechá poháry na stolku. „Mám tady něco dobrého. Něco co máš rád. Když vyjdeš dostaneš sladkou odměnu.“ A já taky, pomyslí si Kibu a oči se mu lesknou.

  Muraki se v předsíni zašklebí a dál si obouvá boty. Já se tak dám chytit, to víš…budeš se muset snažit Kibu. Kření se v duchu a natahuje si kabát.
  „Tak ještě šálu,“ zamumlá, trošku zklamán, že mu to zřejmě přece jen projde, ale co, alespoň dodělá to co měl udělat už dávno.
  „Tak jen doufám, že rychle zjisti, že nemá od té své laboratoře klíče.“ Podívá se smutně na zmrzlinu a začne ji jíst. Nemůže to tak dál vést. Pořád ho k tomu napůl nutí a on by chtěl něco jiného. Nabere lžičkou zmrzlinu a polkne. I ta obvyklé lahodná zmrzlina chutná nějak hořce.

  Klapnou dveře a Muraki vyjde ven. Sněží a on nasedne do svého auta. Nastartuje a chvilku počká až se rozehřeje. V přehrávači mu hraje cd od Celine Dion a on si opře paže a čelo o volant. Vlastně neví, proč utíká. Chtěl tam s ním být, ale pořád…pořád ho něco nutí uhýbat. Zavře oči. V duchu si prochází, co musí udělat a nutí se zvednout. Neví jak dlouho tam sedí, ale když se probere, je v autě už docela vedro. Opře se a natáhne se do kastlíku pro láhev s colou, co tam má pro takové případy.

  Kibu stojí u okna a dívá se ven jak Muraki sedí v autě. Zmrzlina už je dávno rozteklá a on ji vezme do ruky. Mohl by ji dát zmrazit, ale celá její chuť bude k ničemu. No asi půjde spát anebo možná bude lepší jít do restaurace a něco mu uvařít a poslat do laboratoře. Vezme zmrzlinu napůl rozteklou a vzpomene si jak si olizl šelhačku. Proč Kibu ses musel zamilovat do tak složité osoby?

  S poháry jde do kuchyně. Odloží je do dřezu a pak se jde obléci. Poslouchá a občas se dívá na dveře jestli se neotevřou, ale nic. Pokrčí rameny. Nemůže pořád ho k tomu nutit. I on je z toho unavený.
  Dnes doufal, že by mohl... ne to se nikdy nestane. Zaklapne dveře a podívá se na klíče v ruce. Rychle seběhne dolu a zaťuká na okénko.
  „Klíče“ pustí je mu do klína, otočí se a odchází k svému autu.

  „Kibu!“ Muraki vystoupí z auta. Najednou nechce aby odjel. Nechce být sám. Je tma a kolem je příliš mnoho stínů. Ano, část z nich už mu díky jeho novým znalostem slouží, ale ta druhá část…
  „Kibu!“ Rozběhne se k němu a zastaví až těsně u něj. Uklouzne mu noha a on mu spadne do náruče.
  „Kibu, promiň.“

  „Žádné promiň Muraki. Pokud to nechceš máš to říct hned a já bych se nesnažil a spokojil se sničím. Pořád tě honit, klamat a nahánět... jsem tím unavený. Jednou bych já chtěl.. promiň, ale dnes nemám náladu. Zavři auto a dojedeme do restaurace na večeři, ano. Jsi hladový a já tě slibil chránit i kdyby to byl tvůj hlad.“ Kibu otevře auto a nastartuje, aby se zahřálo.

  „Kibu,“ Muraki zavře auto a nasedne k němu. Klíčovou kartu od laboratoře nechá v autě. Najednou nemá náladu na své pokusy. Zapne si pás a opře se. Zavře oči.
  Neví proč to všechno dělá, ale pořád se necítí jistě, pořád ho ještě pronásledují vzpomínky. A hlavně, pořád si připadá slabý.

  Kibu se podívá po Murakim je tak vzdálený... dotkne se jeho ruky.

  „Omlouvám se. Je to asi proto, že jsem se těšil na krásný večer s tebou a pak ...“ se křivě usměje. „Asi si to nějak jinak představuji. Slibuji budu trpělivější ano. A nemrač se nebo se ti udělají vrásky. Za chvilku se najíme a pak udělám co budeš chtít. Slibuji.“ Pohladí ho po ruce a pak se dál věnuje řízení.

  „Zajedeme zase k nám Kibu? Zase někdy? Víš chybí mi.“ Muraki otevře oči a dívá se z okna. Míjejí různé čtvrti a pak už jsou u rodinné restaurace. Kibu zaparkuje a oni vystoupí.
  „Kibu,“ Muraki ho zarazí, ještě před vchodem. Podívá se mu do očí a pak ho jen jednou něžně políbí na rty.
  „Děkuji,“ zašeptá.

  Kibu se zarazí nad polibkem a slabě si povzdechne. Je to jak dotek pampelišky a on by chtěl něco víc a zřejmě mu to musí na dlouhou dobu stačit. Otevře mu dveře a vejdou dovnitř. Kývnutím hlavy pozdraví personál a nechá se uvést k rodinnému stolu.

   Muraki jde po jeho boku a kdyby ho Kibu neznal, mohl by si myslet, že je to člověk, který se ničeo nebojí. Který nemá své vnitřní démony. Prostě mladý úspěšný lékař. Na rtech mu hraje úsměv, ale oči za brýlemi ho přesto občas ještě zradí.
   Sedne si naproti Kibuovi a nechá ho aby objednal. Najednou si vytáhne zápisník a začne si dělat poznámky. Zarazí se a chvilku se dívá Kibuovi do čí a zničehonic zná odpověď na kterou tak dlouho dumal.
  „Ano!“ zašeptá udiveně. Už ví jak! Ví že se to dá provést a to ho dovádí téměř k extázi. Nalezl postup. Ví jak tu dívku, co jim leží už tři měsíce na pooperačním zachránit.
  „Kibu. Mám to!“ Oči se mu smějí a on by nejradši vyskočil a běžel tam. Má to. Konečně! Že ho to nenapadlo dřív.

  Kibu se dívá s mírným úsměvem na Muraki taímco diktuje objednávku číšniku.
  „Ano, Muraki“ odpoví decentně Kibu a číšník se dsune pryč.
  „Nejdřív jídlo. Nejspíš bys u toho padl uprostřed vyčerpáním Muraki.“ Zálibně se na něj podívá. Kašle na všechno. Patří k sobě

  „Jenže…Kibu, chápeš to! Ani profesor na nic nepřišel a já jsem ..jestli to vyjde, bude žít. Chápeš?! Musím jim zavolat, že..že vím, a že potřebuji na ráno operační sál…Nebo co nejdřív a celý tým. Nejlepší bude sestra Fudžiko - san a jako anesteziolog, ten Gruber ze stáže, je to sice cizinec, ale vyzná se a…“ Muraki vytáhne telefon a vztekle do něj praští, když zjistí, že se vypnul. „Můžeš mi půjčit prosím svůj?!“

  „Dobře tady, ale jeden hovor a konec!“ řekne přísně Kibu. Na stůl už se nose pití a polévka. Ochutná ji a přikývne. Číšníkům se uleví.
  „Výborné“ zamumlá. Občas jim musí dát pochvalu a někdy musí být přísný. Podívá se na nadšeného Murakiho. Ona  a jeho zápal pro věci, vědu a bádání. Do takového se přece zamiloval ne, tak co chceš víc a jeho minulost.. potřese hlavou. Polévka vystydne. Mohl by ji nechat odnést  a přinést jinou.
  „Muraki!“ řekne tiše, ale důrazně. Nemůže tady křičet.

  „Ano Kibu?“ Muraki pozvedne obočí. „Co se děje…aha, jídlo…hm..ano, jídlo, budu muset pak objednat speciální umělou výživu, kdybych jen věděl dřív…“ Muraki se zadívá někam do dálky a pak se najednou pousměje.
  „Promiň Kibu, asi…nedával jsem moc pozor, že?“

   „Ne to ne“ suše řekne. „Nevadí. Hlavně když ji zachráníš, ale ted to odlož a věnuj se jídlu, když ne mně.“ Ponoří lžící do polévky a klidně jí.

  „Dobře, jasně. Máš pravdu, promiň.“ Muraki začne jíst a pokukuje přitom po svém telefonu, který se mu konečně podařilo probrat k životu. Dojí polévku a zrovna, když nesou na jejich stůl další jídlo, vytočí číslo a už mluví.
  „Ano, slečnu Atiko Fan, leží na čtyřce. Jak myslíte že už ne? Kam ji převezli?“
  Chvíli poslouchá a pak se tiše zeptá.
  „Kdy?...Dnes ráno?...Kdo to rozhodl? …Profesor Feng, ach tak…Ne nejsem nezdvořilý. …Ano, pamatuji na to,“ to už mu ztuhnou rysy tváře a bledá pokožka dostane lehce nachový odstín.
  „Hai,“ vyštěkne nakonec a bez pozdravu položí telefon. Ani se nepodívá po svém příteli, zvedne se a tiše zamumlá.
  „Omluv mě prosím…musím na chvíli..ven.“
  Jde a skoro nic nevidí. Obsluze se ukloní a zmizí venku. Jen tak jak je. V saku, černé košili a v stejných džínách. Venku je zima, ale jemu to nevadí. Právě ztratil  pacientku. A to bolí.

  „Fuji ,podívej se kam jde.“ Tiše přivolá staršího čišníka. Ponoří lžici a dívá se na prázdné místo naproti sobě. „Zabalte mi jídlo co měl objednané pan Kazutaka.“ Určitě jel na kliniku. Hlupáček malý. Proč mu to neřekne? Někdo k němu se nakloní a pošeptá.
  „Auto? Dobře děkuji Fuji. Můžete přinést druhý chod a pak zavolejte taxika. Je tady otec?“
  „Ne pane, Oriya.“
  „Děkuji. A ještě dovezet nějaké potraviny an tuhle adresu.“ Načmárá adresu na kousek lístku. Dívá se na rybu a vezme příbor do ruky. Jídlo je pro něho stejně důležité jako pro Murakiho klinika. Nic se mu nestane.

  Muraki chvilku stojí na chodníku a nechá na sebe padat sníh. Ruce se mu začínají třást a on nemůže ten třas potlačit. Vytáhne cigaretu, ale už ani není schopen si sám zapálit. Poodejde ještě pár kroků a pak klesne na kolena. To se nemělo stát…nemělo ne..měla právo na život, měla…
  „Měla!“ V tom výkřiku je všechno. bolest. Flustrace. I vědomí vlastní porážky.
  „Ne ještě ne!“ Kdy že ji odpojili? Dnes ráno…a pak…hned k ledu..hluboká hibernace..mozek by nemusel být poškozen ani ostatní orgány a pokud si pospíší...pokud si pospíší…už na nic nečeká. Uvidí kluka u parkoviště, který předává klíče. Jim je ještě nedal.
  „Auto! Hned!“ vykřikne na něj a popožene ho bakovkou. Za pár chvil má auto u sebe a skočí za volant. Cestu do nemocnice si nepamatuje. Ani přesně to, jak donutil dva asistenty aby mu pomohli.
  Ví jen, že ráno dalšího dne odpojí slečnu Akikko Fan od umělého oběhu a její srdce naskočí. Mozek je v pořádku, alespoň podle jejich prozatímního skenování. Dívka žije. Odvezou ji na áro a on si pak zapálí cigaretu. Ruce má podivně klidné.
  Nakonec nasedne do auta a jede domů. Zastaví před domem a to je poslední co si pamatuje. Ví že vyndal klíčky ze zapalování, pak jen na chvíli zavře oči a…

  „Bylo to výborné.“ Fuji mu podá zabalené jídlo do krabic. Kibu je vezme, vyjde ven a nasedne do čekajícho taxíku. Vedle sebe položí krabičky s jídlem.
  „Pane klinika.“ Uslyší hlas taxikáře zamyšlený Kibu.
  „Tady.“ Podá mu bankovky a vysedne. Vejde dovnitř na kliniku. Znají ho tu, protože dost často jezdí za doktorem Kazutakou s jídlem.
  „Je mi líto, ale doktor Kazutaka je na sále. Jestli chcete tak můžete počkat v pokoji“ a kývne k nedalekým devřím.
  „Děkuji moc rád.“ Jde za sestrou do pokoje. Rozhlédne se po útulném pokojíčku sester. Možná by si mohl lehnout. Je docela unavený. Jídlo položí na stolek a svlékne si kabát. Lehne a spí.

  „Pane Oriyao?“ Dlouhovlasá sestřička se skloní nad spícím mužem v lékařském pokoji. „Pane…doktor Muraki před půlhodinou odjel, a vrchní sestra mi řekla, že vám to mám vyřídit. Slyšíte mě? Za chvíli sem přijde primář a doktor by z toho měl potíže.“

  „Cože? Aha jistě. Vyřiďte ji, že moc děkuji.“ Vstane a vezme jídlo. Možná přece jen něco použije. Vyjde ven a chytne taxika. Jede k bytu Murakiho. Vysedne a uvidí zaparkované auto. Přistoupí k němu a zahlédne Murakiho jak celý pokroucený spí na sedadlech. Bože vždyť by ho mohli zavřít. Otevře dvířka.

  „Coo..ne…Kibu?“ Muraki otevře zalepené oči. „Kibu, promiň já..“ chce vystoupit z auta, ale místo toho skoro vypadne. Zachytí se dvířek.
  „Já, nemohl jsem to tak nechat…nešlo to. Promiň, měl jsem ti dát vědět, ale byl jse na sále a …je v pořádku, že..víš já se vážně snažil.“

  „Muraki!“ V posledním okamžiku Murakiho Kibu zachytí do náruče. Zabouchne dveře nohou a pracně vytáhne klíčky. Vezme ho do náruče a jde do bytu. Přivolá výtah.
  „Jsi těžký a určitě jsi ji zachránil. To víš, že ano.“ Políbí ho na čelo a vyjedou spolu k bytu. Otevře dveře a oddechne si. Jeho miláček nezdá se to, ale pronese se. Jde rovnou do ložnice a svlékne ho z ještě napůl nemocničního oděvu a přikryje ho dekou.
  „Tak a teď ty jsi na řadě.“ I když spal, tak stejně se svlékne a lehne si vedle Murakiho. Ani neví jak si ho přitáhne k sobě blíž a spí.

  Muraki se probere někdy k večeru. Trochu se protáhne, vyklouzne z postele. Zajde si na záchod, pod sprchu, smýt ten nemocniční zápach a pak se jde napít. Překvapí ho plná lednička a sáhne po jablkovém džusu. Třebaže je to koncentrát, vypije ten litr skoro na ex. Pak se posadí ke stolu v kuchyni a zvolá do nemocnice. Když mu kolega ze směny poví, že jsou z jeho operace všichni paf, a že pacientka se má dobře a profesor je na prášky, tiše se zasměje, poděkuje a zavěsí. Pak přejde do ložnice a jen v trenýrkách a tričku, co si na sebe po cestě natáhl, vklouzne znova pod přikrývku a do náruče svého přítele

  „Dobré ráno nebo spíš večer Muraki“ políbí lehce Murakiho do vlasů a rukou vklouzne pod jeho tričko. Pomalým dráždivým pohybem ho pohladí.

  „Dobrý Kibu,“ Muraki se usměje a pohladí přítele po ruce. Pak se nahlas zasměje. „Dokázal jsem to Kibu! Žije! A to už ji odepnuli z přístrojů…celou noc jsem strávil s asistenty na sále ale ona žije, vrátila se…“ políbí Kibua na ústa. „Vyhrál jsem!“

  „To je moc dobře. Věřil jsem ti a teď co kdyby ses věnoval trochu mně. Podívej se na mně jako bych byl pacinet a potřebuji tvoji odbornou pomoc.“ Kibu mezitím jednou rukou mu vyhrnul tričko a klouže po murakiho těle kam jen dosáhne.

  „Ty jsi až moc zdravý Kibu,“ zasměje se Muraki, stáhne si tričko a hodí ho někam za sebe. Pak obejme svého přítele a políbí ho. Ruce mu zaplete do dlouhých vlasů a drobnými polibky pokryje jeho čelist. Pak přejde na tvář, víčka a pak se dostane k ústům. Skoro se jich nedotýká a přesto se jich vždy na okamžik dotkne a pak uhne.
  „Nevypadáte až tak zle pane Oriyaa, copak vám chybí?“ zasměje se po chvíli hrdelním smíchem.

  „Co mně chybí?“ zamumla Kibu. Snaží se posbírat svoje myšlenky pod doteky murakiho rtů. Zasténá a to no ho chtěl svádět a místo toho.
  „Myslím, že čím víc pokračujete ve své léčbě dokotore“ zasténá opět a obejme ho  „tím jsem zdravější.“ Jen ať nepřestává!

  „Takže toho můžu nechat?“ Muraki se trochu usměje, ale pak, když uvidí jeho výraz, slituje se nad ním a na tváři se mu usadí zvláštně něžný výraz. Vyprostí jednu ruku z jeho vlasů a začne ho pomalu hladit po tváři a pak sklouzne na krk. Nakloní se nad něj a jemně ho začne líbat na rty. Jen jemně. A občas mu přes ně přejede jazykem. Rukou mu vklouzne pod tričko a hladí ho. Ani neví, kdy, ale najednou …
  „Kibu, slib mi,“ zašeptá mu do rtů. „slib mi, že nikdy…že mi neumřeš..prosím.“

  „Ne dřív než ty“ zašeptá Kibu a přimhouří oči. Je to nádherné co snim dělá Muraki. „Slibuji“ usmívá se. Je mu skvělé. Obejme ho a rukama mu přejíždí záda až na zadek. Vklouzne rukama pod ternýrky a hladí ho na hýždích.  „Já si myslím, že potřebují více té vaší léčby“ Oplatí mu jeho polibky a stále ho hladí.

  Muraki mu stáhne tričko a prstem začne jemně kreslit na jeho hrudník různé obrazce. Cestičky, které tak vyznačí, pak obkresluje jazykem a přitom se na Kibua stále víc tiskne. Tiše se zasměje, když se přetočí a Kibu skončí na lopatkách a on sedí na něm. Pak najednou zvážní a přestane v dráždivých dotecích a jen se ho jemně dotýká. Jen ho hladí a sem tam opatrně políbí. Na ústa. Na tvář, na nos. Znovu se vrátí ke rtům a dotkne se jich prstem. Pohladí je a s nakloněnou hlavou trošku fascinovaně hledí jak jsou od polibků lehce napuchlé. Opět po nich přejede prstem.

  „Mučíš mně“ vydechne Kibu. Chvěje se, ale snaží se ovládnout. Cítí, že dneska je vše na Murakim, že on tady vládne. Dívá se na jeho nateklé rty od polibků. Miluje jeho chuť a když se ho dotýká těma štíhlýma rukama. Zvedne ruce a začne ho hladit. Nejdřív břicho a pomalu se šplhají výš a výš. Dívá se do jeho oči a iracionálně si přeje, aby to neskončilo.
  Dotýká se rukama toho nádherného štíhlého těla a hladí ho.
  „Můžeš si dělat co chceš, Muraki...“ vydechne, když už ucítí na svých rtech jeho prst. Políbí mu prst na rtech a pak ho olizne. Pomalu a stále se mu dívá do tváře. Chce vidět a zachytit všechno co cítí. Každý záchvěv, každý vzdech který vydá.. 

  „Tebe nikdy nebudu mučit,“ Murakimu se najednou zaleskne ve zdravém oku slza a pak Kibua něžně políbí. Stačí jen trochu přitlačit a vynutí si přístup do jeho úst. Ruce mu opět zaplete do vlasů, které ho už od školy tolik fascinují a líbá ho dokud jim oběma nedojde dech. Když se od něj odtrhne, napadne ho, že Kibu chutná po zmrzlině. Usměje se a políbí ho znova. Přitom rukou pomalu sjede z jeho vlasů, opatrně putuje po paži, sklouzne niž až na bok a pod lem trenýrek. Na chvilku zaváhá a pak pod ně vklouzne. Pohladí ho po vypracovaných hýždích a v tu samou chvíli se mu zadívá do očí.
  „Jsi čaroděj“ když ucítí jeho ruce na hýždích. Jenže on má lepší přístup si uvědomí a stahuje je dolu. Kdyby se tak jen dokázal zvednout a dojít pro tu zmrzlinu. Má na ni podivně chuť.

  „Jak to jen udělat?“ a pak se mu rozšíří oči. Přetočí Murakiho na záda. „Promiň změna plánu. Mám šílenou chuť na zmrzlinu. Jen nevím proč!“

  Popadne ho do náruče a přenese do kuchyně. Posadí ho na kuchyňskou linku a sáhne do lednice odkud vytáhne zmrzlinu. „Uděláme si pohár. Velký zmrzlinový pohár.“ Roztáhne mu nohy a postaví se mezi ně. „Máš rád zmrzlinu? Já ji miluji a na tobě bude vypadat božsky. Ochutnej.“ Odtrhne víčko zrmrzliny a nabere trochu na prst. „Nevadí ti to, že ne"“políbí ho a podává mu zmrzlinu. „Chci ji slízat z celého tvého těla.“ Dodá a mlsně se olízne.

  „Pokud na mě nevyleješ ten horkej karamel, tak ne..hm, tuhle mám rád,“ Muraki se usměje a pak zaboří ruku do kelímku, vytáhne trochu zmzliny a olízne ji.
„Jo, moc dobrá,“ řekne tichým podmanivým hlasem a pomalu si ji prstem rozetře od jedné klíční kosti k druhé. Pak si znova olízne ruku a zpoza přivřených víček se zadívá na Kibua.
 „Taky máš rád tenhle druh?“

  „Tuhle miluji“ skloní se a pomalu slízavá zmrzlinu. „Je to doslova moje krevní skupina“ a nahmatá kelímek. Vezme trochu mrzliny a nanese na rty Murakimu. „Jej trochu jsem tě zamazal. Jistě mi dovolíš to napravit.“ Opět se skloní a začne slibávat zmrzlinu ze rtů Murakiho. Zatlačí a vklouzne mu do úst. Slyší se jak zasténá. 

  Muraki ho obejme a přitáhne blíž. Oplácí mu polibky a nakonec ho obejme i nohama. Potřebuje ho cítit, protože v noci dělal něco z čeho on sám má strach teprve teď.
  „Kibu,“ zašeptá, když se od sebe na chvilku odtrhne a pak si ho opět přitáhne k sobě. Přitiskne se k němu a když opět přeruší polibek, uhne trochu hlavou a jemně ho kousne do krku. Pak totéž místo políbí.

  „Ano. Já vím. Ještě jsme neskončili“ vezme kelímek a soustředěně začne mu nanášet zmrzlinu na hrudník. „Každé místečko. Nic nezapomenu slibuji.“ Dívá se jak mu bradavky pod studenu zmrzlinou ztvrdly. Promne je a maličko stiskne a pak ruce nahradí jazyk. Každou cestičku, kterou vyznačil prstem slibá a nakonec přejede jazykem bradavky. Podívá se na jeho tělo. „Jsi tak sladký.“ Sklouzne rukama na boky a stáhne trenýrky. „Jsi moc oblečený, pane dokotore.“

  „Nápodobně, pane Oriyao.“ Muraki tiše sykne, jak mu Kibu stáhne trenýrky a podívá se na něj zamlženýma očima. Pak, odněkud zpoza sebe vytáhne nůž. Dva chirurgicky přesné řezy a Kibuovi trenýrky se válí na zemi. Nebo to co z nich zbylo. Zahodí nůž někde za sebe a pak se usměje.
  „Tak to je lepší,“zašeptá a políbí ho na ústa. „Chci tě Kibu,“ vydechne po chvíli, kdy se ho opět drží nohama a jejich těla se o sebe třou. Muraki už nedokáže potlačovat zasténání a tělo se mu chvěje známou horečkou.
  „Prosím…Kibu,“ zasténá mu do úst. „Pros…“

  „Nepros, přikazuj!“ zavrčí Kibu. Trochu ho vzalo to jeho svlečení, ale když ucítil jak se dotýkají na vše zapomněl. Nádhera. Rukou všechno smete a rozhliží se jestli něco neuvidí cokoliv. Nic. Skloní hlavu a políbí ho. Rozpojí mu nohy a klesne na kolena. Olízne si rty a vezme ho do úst.

  Muraki nahlas vydechne. „Kibu!“ Zvrátí hlavu a na poličce nad dřezem zahlédne lahvičku s ….ano přesně ten bylinný olej. Jenže sílu na to, aby vstal, zatímco Kibu…ne..nejde to a myšlenky už se mu rozbíhají pod slastnými pocity. Přesto se opře víc pravou ruku a levou natáhne směrem k lahvičce.
   SEM! Ten příkaz na chvilku rozechvěje realitu, ale ani on, ani Kibu to příliš nevnímají. Jsou v zajetí horečky, která je pohltila a když Muraki vyvrcholí s Kibuovým jménem na rtech, najednou mu pomalu dojde že v levé ruce něco svírá. Malou lahvičku…
Přitáhne si malátně Kibua k sobě a políbí. Přitom mu vtiskne lahvičku do ruky.
  „Myslím,…že…tohle je to cos hledal?“

  „Hmm“ Kibu zvedne hlavu a podívá se co to svírá. Popadne a třesoucí rukou ji odšroubuje. Nalije olej na prsty a je mu jedno, že půlka lahvičky je na zemi. Popotáhne Murakiho dopředu a rukou mu sklouzne k rýze hýždí a otvoru. Už by chtěl být uvnitř něho, ale nejdřív... jedním prstem do něho pronikne a má pocit, že je tam. Bože pro tohle žije. Přidá ještě jeden prst.
  „Promiň“ zatlačí svým údem a skoro zešílí jak se snaží ovládnout.

  Muraki stiskne rty, aby mu neuniklo bolestivé zasténání a snaží se ovládnout i touhu bránit se. Opře se víc o ruce a ke svému zděšení nahmátne rukojeť nože, který před chvílí odhodil. A byl si jistý že dost daleko. Odsune ho pryč a konečně získá zpět ztracenou sebekontrolu.
Musím se naučit ovládat to. Jinak mu mohu ublížit napadne ho ještě, než se Kibu skloní k jeho tělu a začne ho líbat. Nejdřív na prsou a pak si ho přitáhne blíž a políbí na ústa. Muraki se nechá v táhnout do polibku a zapomene na vše kolem sebe. Po chvilce se zavrtí a téměř zavrní slastí. Ano, teď je to perfektní. Pohladí Kibua po tváři a ten jemný dotyk jako by spustil něco co Kibu tak dlouho ovládá a drží na uzdě.

  Kibu ucítí jeho dotek lehounký jako peříčko a jeho pohled zněžní. Je uvnitř něho celý a je mu nádherně. Vždy čeká až Muraki mu dá znamení. Pomalu vystoupí a stejně pomalu vstoupí zpět. Zasténá jak je to rozkošné. Za chvilku se oba přestanou ovládat, ale teď ještě si to chce vychutnat. Vklouzne rukou mezi jejich těla a hladí ho až sklouzne na jeho úd. Sevře ho v dlani. Je vzrušený a tak sametový. Má rád ho v ústech a když ho může svými ústy přivést k šílenství. Hladí ho po celé délce, ale pak přestane a stiskne boky Murakiho. Nezajímá ho, že tiskne ho pevně. Musí musí to ukončit. Cítí jak se chvěje a zrychlí tempo.

  Muraki se jako s Kibu skoro pokaždé už dávno ztratil někde v hladinách extáze a jen podvědomě ho obejme pažemi. Přitiskne se k němu ještě víc a pak se prohne v čisté extázi a vykřikne „Kibu.“ Po tvářích mu tečou slzy. Nikdy se s nikým necítil tak dobře jako když ho on svírá v náručí.

  Ještě jednou, vykřikne a sevře třesoucíma rukama pevněji Murakiho. „Muraki“ zašeptá něžně. Cítí se jak nikdy předtím a nachápe jak vlastně mohl si říct, že to skončí, že je mu jedno, že může odejít. Nikdy ho nepustí ze svého náručí. Podívá se mu do obličeje a začne slíbavat slanost z tváří. Nakonec ho políbí. Nadzvedne  ho a pořád spojení ho nese v náručí.
  „Mala sprcha nám jen udělá dobře“ když vidí jeho pohled. Políbí na rty. Jen lehounce a usmívá se.

  Muraki ho obejme a přivře oči.
  „Budeš mě muset osprchovat. Já bych asi spadl,“zamumlá, když z něj v koupelně Kibu vystoupí a Muraki se postaví na vratké nohy. Vděčně se o něj opře a nechá se později i vnést do sprchy. Nepřiznal by to, ale má rád ty chvilky po jejich milování, kdy se ho Kibu jemně dotýká, nebo ho jako teď masíruje houbičkou s gelem. Hlavu má opřenou o jeho hruď a tiše si pro sebe brouká, jako když byl malý kluk. Nechá sebou manipulovat a poslušně se o Kibua opře zády, když mu to naznačí. Nic neříká. Mezi nimi to ani není potřeba. Jen se chvílemi dotkne prsty jeho paže a pohladí ho.

  Kibu vezme houbičku a nalije na ni jejich oblíbený citrsuový gel. Má rád, když může pečovat o Murakiho. Všude se ho dotýká a hladí, ale tak, aby ho nevzrušil. Je unavený tím milováním a Muraki asi  taky. Přitiskne se k němu zády a jen ho hýčká v náručí. Nechá na ně   dopadat proud horké vody a líbá ho. Objímá a stojí. Zničeho nic vypne vodu a v náručí vynese Murakiho ze sprchy. Stáhne ručník a utře ho. Obalí ho ručníkem jako mumii a utře se sám. Popadne ho do náruče a nese do ložnice. Celou dobu mlčí.

  Položí ho na postele a dívá se. Rukou ho hladí po tváří a pak políbí. Má pocit, že by měl něco říct a neví co. Usměje se.

  „Vypadáš jako mumie.“ Tiše se rozesměje a vidí jak Muraki se začíná usmívat. Vezme trička a natáhne na sebe jedno a druhé  navleče Murakimu.

  „A teď vážený doktore Muraki vám doktor Kibu předepisuje spánek. Mlčet!“ když vidí jak chce odpovědět. „Můžeš povídat někdy jindy.“ Lehne si vedle neho a obejme ho. Do ucha mu začne šeptat něžné blbůstky.

  Za oknem tiše začne padat sníh a pomalu vše přikrývá bílou pokrývkou nevinnosti.

Konec