Shounen ai povídky 2

První polibky

Kibu je ve skutečnosti jméno Mibu  Oriya. Jak mezi mnou a lordem Vaderem vznikla přezdívka Kibu už asi nezjistíme a proto, já doufám, že nám čtenáři naši malou úchylku laskavě prominou a omluví.

   Do světlé třídy plné lavic a židli proniká sluneční paprsky. Je horko a třída zní prázdná až na dva vysoké mladíky, kteří se opírají o parapet a v rukou mají svačiny. Muraki Kazutaka zrovna rozbaluje svoji a Kibu Orya svoji.

  Kibu ji rozbalí a podívá se co tam má. Opět to stejné. Jednou by chtěl něco jiného, ale službu má Muraki a ten u plotny.. to radši ho vidět někde jinde.

  Už to není ten hubený až vyzáblý hoch, kterého Kibu zachránil. Zesílil, ale přesto v očích má stále chvílemi uštvaný výraz. A přestože se tam objevuje stále méně. Je tam.
  „Omlouvám se, moc vařit neumím“ řekne tiše Muraki a opatrně ukousne

  Kibu se zamračí. Nesnáší, když se omlouvá. Prostě neumí a konec.

  „Ještě jednou se omluvíš a praštím tě tou svačinou rozumíš. Neumíš tak neumíš a nekrč se tak“ trochu si odfrkne. Možná je přísný až zlý, ale...“náhodu mám tvoje svačiny rád. Sice jsou jednotvárné, ale mám je velmi rád“ dodo tišším hlasem.

  „Děkuju ti, Kibu,“zašeptá Muraki a je najednou klidnější. Od té doby co bydlí u něj doma je klidnější. Věci se strýcem, řeší přes rodinného právníka a zrovna včera mu překazil prodání západních pozemků. Teď má jen strach, že se zase bude mstít. Jenže Kibu ho přece ochrání,..nebo ne? Kolik poskoků si může strýc dovolit už ani neví.

   „No vypadáš lépe o hodně lépe“ zakousne se do svačiny. Je opravdu dobrá a to jen jednou. Povzdechne si. Jsou v posledním ročníku školy a on ví co bude dělat, ale co Muraki? Má o něho strach. Pořád ještě v noci slyší jeho tichý nářek a to jak se probudí lapající po dechu. Pak si lehne a on tiše poslouchá jeho dech. Je to hrozné mít ho tak blízko.. jen pár metrů a nemoci nic. Každé ráno a večer se dívat na jeho tělo, na rty a jen snít. Víc nic.

  „Co chceš studovat Muraki?“ raději se optá než zajde přilíš daleko a bude mít těsné kalhoty. V duchu se ušklíbné. Poslední dobou jsou tak pořád.

 5 kB/s

  „Asi budu pokračovat v tradici rodiny. Chtěl bych být lékař. Abych mohl zachraňovat lidi, kterým někdo ublížil. Aby lidé neumírali. Aby …“ zadívá se do dálky. Pak tiše pokračuje. „Už jsem našel několik univerzit co mi budou vyhovovat. V té době už strýce odstraním z rodinných záležitostí. Budu spravovat majetek přes jiné lidi. Už jsem si pár našel.“ Muraki zamyšleně ukousne. Asi bych se měl opravdu naučit něco jiného. Je to příliš jednotvárné a Kibu má rád pestrost... i v kuchyni. „Jen,..bude mi chybět tvoje přítomnost. Budeš daleko.“

  Kibu se zarazí. Ano bude daleko, ale vždy bude s ním spojený a mohl by jít tam kam on, ale i on má svoje sny a ne.... Musí splnit svoje spíš povinnosti a Muraki svoje, ale neputí ho z dohledu.

  „Proč myslíš, že budu daleko? Copak budeš někde na Antarktidě?“ s úsměvem se k němu nakloní blíž a dívá se do jeho krásných oči. Pro něho jsou nádherné.

  „Ne to ne,“ Muraki se vyhne jeho pohledu. Jak mu může říct, co chystá? Zabít strýce. Studovat zakázané věci. Na pravé oko už je skoro slepý. Levé zachránili. Ale tuhle skutečnost ví jen Kibu. Stejně jako to, že naděje na zlepšení neexistuje.

   Kibu se odtáhne. Ctěl by mu říct, že tu bude pro něho a  „Muraki budu tu vždy pro tebe a pomohu ti jak jen budu moci. Můžeš mi všechno říct.“ Zadívá se ven do krásného slunečního dne a pak zpět k tváři Murakiho. Jsou už spolu dlouho. Tuší vůbec Muraki jak ho  svou přítomnosti trápí a těší.

  „Jsem rád, že chceš jít studovat lékářství. Musíš si vybrat nějakou dobrou univerzitu.“ Neptá se co chce udělat se strýcem. Je to jeho věc, ale „cokoliv budeš potřebovat jsem tu já, rozumíš. Vždy tu budu a teď povídej co je s tou holkou co po tobě pokukuje.. jak se jenom jmenuje“ dělá, že vzpomíná. Nechce ho mít vážného. Tak málo se směje.

  „Mám pocit, že se mi vyhýbají Kibu. Jako bych je děsil, nebo se jim hnusil. Nerozumím tomu.“ Mimoděk se víc vykloní z okna aby se podíval, ale jsou vysoko. Zatočí se mu hlava. Zašátrá kolem sebe a svačina mu vypadne z ruky. Opře se o přítele. „Promiň točí se mi hlava,“zamumlá.

   Kibu ho pohotově zachytí. Sevře ho do náruče a zamumlá mu do jeho světlých vlasů „Musíš být opatrný. Nejsi ještě úplně zdráv.“ Políbí ho do vlasů a vnímá jeho teplé tělo ve svém náručí. Tolik o tom snil a teď, když ho má ve svých pažích se chvěje jak před první pusou. Má se odvážit nebo nemá. Má ho políbit na jeho rty nebo má ho pustit... vše mu divoce viří hlavou a on neví jak se rozhodnout.

   „Kibu, můžeme se prosím po škole projít. Já, vím..měl bych odpočívat, ale… slib mi že ať se stane cokoliv, nepůjdeme tam hned po škole…nesmíme..domů..“
   „Projít?“ tazávě se na něho podívá Kibu. „Jistě jak chceš. Víš, že .. a teď mně napadlo, že dávají pěkný film Zelená míle anebo můžeme zajít do cukrárny a nejraděj bych se šel projít k řece a sednou si na trávu a ty by sis sedl vedle mně...“ nechá odeznít návrh.

  „Řeka, je to…nejlepší Kibu.“ Tam budeme v bezpečí. Muraki chce ještě něco dodat, ale to už zvoní na hodinu a on sedá do lavice. Snaží se soustředit na výklad učitele, ale nejde mu to. Nevšímá si, jak ho některé dívky ze třídy pozorují a přivírá oči. Slunce svítí teď přímo na něj a kdyby tak nepálilo do očí, rád by se vyhříval v jeho paprscích. Něco si čmárá do sešitu a čas se mu strašně vleče. Konečně zvoní a poslední hodiny jsou za nimi. Jen pohledem sklouzne po tom co si dnes zapsal. Zase si nic nepamatuje. A navíc písmo má nečitelné. Jediná zřetelná věc je Kibuovo jméno stylizované do gotického nápisu.

  Kibu pozorně poslouchá výklad profesora a druhou části své bytosti vnímá Murakiho. Zas mu bude muset poskytnout své zápisky. Ale to nevadí. Potřebuje ještě hodně nabrat sil. Zvonek. Konečně ta úleva a dnes jdou do parku k řece. Zabalí sešity a dívá se na Murakiho, který zkoumá své poznámky. Sešity dá tašky a obrátí se k Murakimu.

  „Zase nic jsi nenapsal. Půjdeme? Nemohu se dočkat a venku je tak nádherně. Víš mohli bychom si častěji někam vyrazit.“ Vstane a postaví se. Proč chtěl jít někam? většinou je spokojený doma. A ta podivná poznámka Nesmíme domu. Zavrtí hlavou. Hledá strašáky kde nejsou. Nakloní se k sešitu, který pořád tak usilovně studuje.

  Muraki se dívá na stránku a přejíždí po ni prsty. Je na ni napsáno jen málo z výkladu, ale je plná symbolů a uprostřed nich Kibuovo jméno.

  „Ukáž, Muraki co jsi napsal?“ žertovně prohodí Kibu s taškou pod paží a zcuhá mu vlasy. Rád se ho dotýká.

  „Nic zajímavého,“ zaklapne Muraki sešit. „Půjdeme?“ Usměje se a laškovně mu nabídne rámě. Kibu přijme a společně spolu vyjdou před školu. Muraki je hned šťastnější a ta změna je na něm vidět.
  V žertovné konverzaci dojdou k řece a Muraki se bedlivě rozhlédne. Pak najde místečko, z kterého je dobře vidět všude, ale které samo je poněkud skryté. Sedne si pod velkou sakuru a pak mu to nedá a natáhne se vedle ní do trávy. Slastně se protáhne. Ano, tady jsou v bezpečí.
  „Kibu co tady stojíš jako strašák?“ zeptá se svého, stále ještě stojícího přítele.

  Kibu očarovaně hledí na Murakiho jak se uvelebil pod rozkvetlým stromem a slastně se protahuje. Teprve jeho slova ho probudila z tranzu. Rychle k němu udělá pár kroků a nesměle si vedle něho sedne. Koukne po jeho uvolněném a šťastném obličeji. Odhodí vedle sebe tašku a lehne si na bok vedle něho. Chce se mu dívat do obličeje a podepře si hlavu jednou rukou. Druhou natáhne k Murakimu a odhrne mu neposlušné vlasy z čela, které se ihned vrátí na místo. Tak spokojeného ho už dlouho neviděl. Nakonec se k němu skloní a na rty mu vtiskne polibek. Ihned se stáhne. Neví jak bude reagovat. Sice už ho polibil dřív, ale teď a tady. Vždy v každé situaci si dovede poradit a sním si připadá tak nejistě. Nesmělý Kibu, ušklíbne se v duchu. Rychle než zareaguje mu dá druhý polibek a natáhne se vedle něho. Bude dělat jako že to bylo pominutí smyslu, zasměje se sám sobě.

   „Kibu?“ Muraki se na něj tázavě zadívá a pak zvedne opatrně ruku a dotkne se svých rtů. Je dokonale zmatený. Ale..bylo to jiné…něžné. Ne jako to co mu dělal strýc a Saki. Natáhne po něm opatrně ruku a sevře tu jeho do své..

  Kibu ji pevně sevře a přitáhne k srdci. „Je tvoje. Patří ti, Muraki!“ klidně řekne.

  „Kibu,..to..“ Murakimu sklouzne po tváři několik slz. Pak se k němu nakloní a zkoumá jeho tvář. Pohledem, rukou, a pak se k němu přitiskne.

  Kibu celý šťastný si ho přitáhne k sobě. Cítí jeho tělo a srdce mu zpívá. Konečně , konečně je jeho. Nikdy víc nechtěl. V duchu si přisáhá, že ho bude chránit před  vším co se mu přihodí. Murakiho hlava mu spočívá na hrudi a oan je dokonale šťastný. Poslouchá jeho dech a rukama mu něžně jako vánek hladí tělo. Tiše pobroukává. Nechce rušit tu chvílí jakýmkoliv slovem. Jeho oči hledí na jeho hlavu. Něžně a toužebně.  

   Muraki se nechává hladit a přivírá oči. Líbí se mu ta jistota a klid. Je šťastný jako už dlouho ne.

  Kibu poslouchá šumění vody a klid, který jim to místo poskytuje. Laská Murakiho a přeje si, aby den neskončil, aby pokračoval a oni mohli tady navždy zůstat. Zmrznutí v kapce času. Zůstali by tady a nemuseli by vyjít do toho krutého světa, který mu tolik ubližíl. Zůstat a poslouchat šumění vody, vnímat vůní květů sakury a jemný dech Murakiho. Cítí vůní květů a jich obou zůstat a nevšímat si světa, který teď je tak vzdálený. Kéž by to zůstalo navždy! Ale dobře ví, že přání se neplní a možná ano, když sleduje jak okvětní lístek sakury  jemně přistane ve světlých vlasech. Nechá ji tak být jen ho sevře pevněji ve svých rukách. Už nikdy ho z nich nepustí.

  Muraki se tiše zavrtí, trochu sebou trhne a pak Kibu slyší jen jeho pravidelný dech, jak mu usnul v náručí. Domů se vrací pozdě a než dojedou až před dům je Muraki veselý. Čím jsou ale víc svému bytu, tím víc je Muraki zamlklý.

   A Pak když chce Kibu otevřít dveře bytu, Muraki mu zadrží ruku a přitiskne si prtst na rty.

„Tiše,“ naznačí pouze a potichu dveře otevře.

  Kibu automaticky poslechne a uvažuje proč vlastně. Přece to byl vždy on kdo vše řidíl. Něco mu říká, že se má tentokrát podřidit, že Muraki ví co dělá.

  Když vejdou do bytu má najednou Muraki v ruce malou pistoli a ostražitě se kolem rozhlíží. Vše je přeházené, váza s růžemi, které koupil se válí po zemí, květiny pošlapané mnoha nohami. Zaskřípe zuby a jde dál.

   Kibu stojí ve dveřích a nevěřícně se po tom všem dívá. Poslouchá jestli něco nezaslechne.

  „Muraki kdo .. co jak.. proč.. ta zbraň?“ dostane ze sebe. Jeho pěkný malý byt, kde byli oba tak šťastni je na cucky. Je vzteky bez sebe a nejraději by ty bastardy, kteří to udělali zabil sám

Najednou se otevřou dveře od jejich společné pracovny a odtamtud vyrazí tři muži v černých oblecích s černými brýlemi.

  „Jakuza,“ řekne tiše Muraki a diví se, že nemá strach, jen pevněji sevře zbraň.

  „Dej to sem kloučku!“zasměje se jeden a další se přitom dívá na Kibua. „Jen si tvého přítelíčka vypůjčíme. Jeho stýček ho chce vidět. To víš rodinné záležitosti,“zasměje se nepříjemným hrdelním smíchem. Jen třetí z nich se nesměje a dívá se na Murakiho.

  „Půjdeme,“pronese tiše.

  „Ne,“zašeptá Muraki a zvedne zbraň.

  „Chlapeček si chce hrát na kovboje?“ zlý úsměv se objeví ve tvářích všech tří. „No, tvůj strýc říkal, že, když budeš zlobit máme si s tebou i tvým přítelem pohrát.“

  „Zkuste to,“splyne Murakimu tiše ze rtů. Když už máš zbraň vytaženou, musíš ji použít,slyší Muraki hlas svého učitele.

  Ve stejný okamžik ti tři sáhli pro zbraně a pak se svět na chvíli zastavil. Aby se vzápětí šíleným tempem rozběhl.

  Třesklo několik výstřelů, někdo vykřikl, roztříštěné zrcadlo prásklo o zem. A pak vše utichlo. Muraki se postavil z kleku na jedné noze a rozhlédl se kolem.

  „Kibu, jsi v pořádku?“ zeptal se přítele.

  „Ale jo Muraki. Dokonale!“ zařve v té chvíli Kibu a vyjde zpoza dveří. Ještě dobře, že měl nějaké tušení a vrhnul se za dveře. V duchu kleje třemi jazyky. Po chvilce si oddechne a přejde k mrtvolám. Yakuza. Jenže jak je odtud dostat. V koberci to nepůjde. Rozhlédne se kolem. „Takže teď za prvé jak je chceš odtud dostat? Nechi bydlet s mrtvolami. Za druhé co chceš udělat s tvým laskavým strýčkem a nevykládej mi tady o nějaké léčebně.“ Stojí a dívá se pořád na mrtvoly a ne na Murakiho. Má pocit, že není tady, že je někde jinde a pak mu dojde výstřely. Měl vůbec tlumič?

  Podívá se po Murakim a jeho rukou.

  „Takže, jak odhaduji, on se od toho bude oficiálně distancovat. Za druhé, musím zavolat seržanta Sakuru a poručíka Hašita od policie, byli otcovi přátelé. Hašito je navíc můj kmotr.Ti se o těla postarají. Za třetí tvůj byt. Je v děsivém stavu. Dnes budeme spát jinde. A možná bych navrhoval se i přestěhovat. Za týden budu plnoletý a strýc bude svoje útoky jistě zvyšovat. Musíme být opatrní a pořád spolu.“ řekl klidně Muraki a vzápětí již volal zmíněné dva muže. Když položil telefon, roztřásly se mu ruce a on se doslova sesul do jednoho z křesel.

  Kibu k němu přistoupí a položí mu ruce na ramena. „Takže tě chce zabít. S tím něco uděláme. Budeme spolu, ano a teď“ klekne k němu a položí mu ruce na tváře. „Podívej se na mně. Je vše v pořádku, ano. Měl jsi mi to říct. Už nikdy nikdy to nechci zažít. Být nepřipravený.“ Skloní se ještě víc a políbí ho na studené rty. Stáhne si ho do náruče a drží ho v ní uprostřed střepů, rozházených věcí a tří mrtvol.

    Murakimu vypadne zbraň z ochablých prstů.  „Kibu..oni…já..já ještě nikdy nikoho…Nikdy jsem nikoho nezabil. Ale oni mě tam chtěli odvést a oni chtěli i tebe a a strýc by tě mohl, mohl by tě zabít. Nebo cokoliv. To, to nešlo Kibu. Nemohl jsem to dovolit. Nesměl. Nesměl.“ Teď už Muraki vzlykal příteli do košile.

  Kibu ho hladí. Je mu smutno z toho co musel udělat. Měl to být on. Měl to nést za něho. Drží  a neví co dělat. „Nic se nestane Muraki. Nedovolíme mu to. Promiň mi to, promiň. Zklamal jsem“ mumlá a pořád se dívá šokovaně na těla. Chce předstírat, že je to normální, ale není. Není to normální. Neví co má řct Murakimu. Svému příteli a lásce. Co mu má říct? CO!? Vykřikne.

  „Odjedeme“ nakonec řekne, když už neví kudy  kam a stále ho drží v náručí. „Někam pryč, kde to vše bude za náma a já udělám vše , abys na to zapomněl.“  Pochybuje, že to půjde, ale možná aspoň trochu to všechno špatné co se stalo otupí. Drží ho stále v náručí a nehne se s Murakim v náručí ani o píď.

  „Nezklamal jsi Kibu. Ty nikdy nezklameš. Jenže tohle jsi nemohl tušit. Já sám jsem jen věděl, že nesmíme brzy domů, překvapili by nás. A já…byl jsem v menším nebezpečí, že mě zabijí. Tebe by mohli. Mě strýc potřebuje abych …abych mu vyhříval postel, než mě zabije. Blázen…musel zjistit, že jsem mu už vyfoukl většinu fondů! A chtěl se mstít.“ Muraki se začne trochu hystericky smát. „Jenže, tím že se chce mstít mi dává šanci. Já se střetu mohu postavit, oni mě nikdy nezabijí. Ale ví jak jsi pro mě důležitý. Tebe by zabili, až by mě ti dva odvedli. Ten třetí by tě zabil, měl to v myšlenkách a bavil se tím. Musel jem…“

  Kibu se trochu odtáhne. V myšlenkách? Ano to je možné.

  „Co chceš se strýcem udělat Muraki?“ otáže se znovu. Už ví co to asi bude a neví v tu chvíli.. ne je to lež. Svoje srdce už dal Murakimu. Kdy neví to, ale ať cokoliv udělá bude stát při něm. „Ne nemusíš mi to říkat. Počkáme na ty dva a pak zmizíme. Možná bychom mohli někam odjet na týden nebo cestovat. Na školu se vykašleme a užijeme si ten týden a pak budeme spolu?“ v jeho hlase zazní touha i otázka. Odmlčí se a nadechne. „Jsi pro mně důležitý Muraki, rozumíš tomu.“

  „Dobře. Tak ..tak to uděláme.“ Muraki se trhavě nadechne a pak se na něj zadívá. „Udělej to znovu, prosím.“

  „A co?“ řekne s úsměvem Kibu. Chce to slyšet z jeho rtů. Už není tak bledý a roztřesený.

  „Ten polibek…prosím,“zašeptá skoro neslyšně a pak skloní hlavu.

  Kibu přivře oči. Konečně. Konečně. Proč teď, ale je mu to jedno. Zvedne mu hlavu a přitiskne svoje rty na jeho. Drží jeho hlavu ve svých dlaních a jeho rty se dotýkají jeho. Plaše uctivě. Netlačí na ně, jen  mu stačí, že se může dotknout, vychutnat si jejich blízkost, cítit lehký dech a vůní rtů. Chtěl by se do nich ponořit divoce a hluboko, ale vše má čas. Drobnými polibky mu líbá koutky rtů a pak přejde na tváře, víčka a pak se opět vrací k rtům, které na něho dychtivě čekají.

   Muraki zvedne ruku a prsty zajede do bujné hřívy svého přítele. Neví proč. Netuší co se s ním děje, ale on nebyl ani tak zděšený tím, že právě zabil, ale tím, jak...jak se mu líbilo mít ten pocit moci nad někým jiným. Jak mu krev proudila žilami jako dravá řeka na jaře. Chladná a přece divoká. A tam, kde lidé mají srdce se cosi zachvělo. Divoce a vzrušeně, jako zvíře, jako honící pes když ucítí stopu. Málem tomu pocitu podlehl a teď v náruči přítele, který ho miluje se cíti před tím podivně opojným pocitem v bezpečí. Přitáhne si ho blíž a neuměle, ale o to horlivěji, jeho polibky oplácí. Má strach. Poprvé pocítil strach ze sebe sama.

  Kibu se zapotácel, když ucitíl murakiho dezvu v podobě divokých, neumělých polibků, keré ho přiváděly do varu. Úplně zapomněl kde jsou a sevřel jeho hlavu pevněji. Chce teď a tady ochutnat jeho polibek a tlačí svými rty  k jeho. Chce být uvnitř a líbat dokud nezemře. Rty i jazykem tlačí na jeho. Otevří je zaklíná ho v duchu a třese se jako před svým prvním polibkem za školní tělocvičnou. Chci jen být v tobě, ochutnat tě.

  Chci jen být v tobě, ochutnat tě. Muraki ho trochu nesměle poslechne a v zápětí už cítí jak je uvnitř něj. Trochu sebou cukne, když se mu z paměti vynoří myšlenka jak byl poprvé k takovému druhu polibku donucen, ale pak otevře oči.

  Kibu! Kibu…by mi neublížil.

  Zavře oči a nechává se unášet od všech vzpomínek. Teď je s ním. Jen s ním. On mu neublíží. A on ho bude ochraňovat. Přitiskne se k němu blíž.

  Kibu se zachvěje, když ucítí jak se k němu Muraki vine. Je to pro něho a ty ústa.. vklouzne do nich a nic jiného si nevšímá. Bloudí v nich a dotkne se jeho jazyka. Líbá ho jako by to bylo všechno co chce. Ponoří se do polibků a zapomene kde je a co se stalo. Jsou tady jen on s Murakim a jemu se právě plní jeho sen.

  Sen o kterém si říkal, že nikdy se nestane. Pustí jeho hlavu ze svých dlaní a obejme ho. Chce ho citit a chce ho laskat. Položit ho tady na koberec a milovat se s nim. Utopit se v něm a nikdy už ho nepustit. Líbá ho až mu dochází dech a jen se odtrhne a dívá se do jeho oči. Do jeho pro něho nádherných oči. Nedá mu oddechnout a opět do něho vklouzne. Tiskne ho k sobě stále víc a rukama mu vyhrne na zádech košili. Vklouzne pod ní a dotkne se jeho těla.

  Nádehra! vykřikne a snaží se ovládnout. Odtrhne se a jen ho drží. Musí, musí. Ještě není čas ne tady, ne teď. Jen ještě chvilku aspoň chvilku ho držet a mít ho. Zasténá jak je vzrušený. Proč zrovna teď? zakleje a sevře pevně víčka. Nechce ho teď vidět. Nechce vidět jeho napuchlé rty a skoro nepřítomný pohled. Udělal by to co chtěl, opět zasténá a jen ho pevněji sevře. Neměl by ho svírat, ale tolik to chce tolik touží po tom svírat ho v náručí a bloudit rty po jeho těle, laskat ho rukama..

  „Někdo jde,“ přeruší jeho úvahy Muraki a vymaní se mu z náruče. Chtěl by tak zůstat, ale to co se v něm probudilo, tehdy, kdy ho Saki skoro umlátil k smrti a co ho strýc znásilnil, mu zprostředkovalo citlivější vmímání než ostatním tvorům. Pomalu vstane a dívá se ke dveřím.

„Hašita- sama,“ pronese tiše. Pak, jakoby si na to teprve teď vzpomněl, si upraví košili a urovná oblečení. Na jeho tvář sklouzne maska klidu.

  Kibu se opatrně zvedne a pokusí se být stejně klidný jao Muraki, ale nejde mu to. Cítí jak se mu vaří krev při pomyšení co se stalo před chvilkou. Podívá se na Murakiho. Je tak klidný. Nic to pro něho neznamenalo? Je tak kildný nebo se mu to vše zdálo? Kdyby mohl, strhl by ho zpět do náruče a vymámil z něho odpověď, ale už i on slyší kroky po schodech. Povzdechne si. Bude ještě někdy, může se odvážit snít a mít Murakiho opět v náručí. Držet ho, líbat a hladit?

  Když do místnosti vejde několik mužů v policejních uniformách a vysoký tmavovlasý muž v světlém kabátě, Muraki je zdvořile pozdraví.

  Kmotr si vezme Murakiho stranou a tam ho chvíli zpovídá. Poté co Muraki odmítne pozvání, na přespání u nich doma a výměně několika zdvořilostí se oba mladíci rozloučí, vezmou si jen tašky ze školy a zmizí. Venku Muraki vezme taxi a nechá je odvézt na nádraží. O několik minut později už sedí ve vlaku mířícím pryč. Sedí vedle sebe v poloprázdném vagónu a mlčí. Muraki se dívá kamsi do dálek a rty má stisknuté do úzké čárky. Jedou pár zastávek, pak vystoupí a nastoupí do vlaku, který jede opačným směrem. Muraki za celou tu dobu nepronese jedinné slovo. Až brzy nad ránem, kdy první paprsky slunce políbí zem sedí v posledním vlaku, který je veze dál.

  „Na poslední zastávce vystoupíme“ prolomí konečně ticho Muraki.

  „Už jsem myslel, že jsi samým nadšením ztratil has“ kysele a nevyspale se ozve Kibu. Má toho dost. „Takže kam jedeme Ó Secret“ ironicky se optá. Má co dělat, aby nevybuchl. Od toho polibku se k němu chová jako k věci.

  „Ššt,“ Muraki se lehce dotkne jeho paže a tiše se usměje. V noci nepotřeboval své pocity. Potřeboval jasnou mysl a instinkt. Takže musel svého přítele poněkud ignorovat.

  „Neboj se, večer si bohatě odpočineš.“

  Kibu pookřeje a přimhouři oči. Nakloní se kněmu a s jemným úsměvem se optá. „Jak moc bohatě?“

  „Dost. Zařídit to místo mě stálo spousty sil a peněz. Nesměl o něm nikdo vědět. Ale něco ti můžu říct už teď.“ Muraki se k příteli nakloní. „Je to u horkého pramene. Soukromého pramene. Sám jsem ho našel,“ zašeptá.

Kibu polkne a oči se mu proti jeho vůli rozzáří. Najednou všechno napětí, zlost, nervozita je pryč. Soukromý pramen. Jen on a já.Víc nepotřebuje.

  „Dobře, promiň mi to. Jen jsem chtěl abys věděl, že no no, že tady jsem pro tebe“ začervená se. Snad poprvé v životě.

  Muraki se začne tiše smát a z očí mu vytrysknou slzy. Teprve až se uklidní do něho dloubne prstem. „Tedy nevěřil jsem, že zrovna ty se umíš červenat.“ už se jen usmívá a pak zvážní. „Ale Histon nečekej, je to zařízené jako útočiště. Což mi připomíná…jsou tam jen nudle, rýže a pár konzerv.“

  Kibu se rozesměje. Muraki a kuchyně. Nebo spíš Muraki a kuchyně rovná se katastrofa? „Lze tam někde něco nakoupit? Víš Muraki jaksi mám rád jídlo a i když oceňuji tvoji skvělou přítomnost, tak bez jídla jsem nervní a nemohl bych pak... správně vařit“ vyrazí ze sebe trochu nuceně. 

  „Aha…,“ Muraki se trochu potutelně usměje a pak kývne. „Neboj se, až budeme tam něco nakoupíme a pak tam zajedeme. Nenechám tě přece o hladu,“ řekne, ale v zápětí zívne. „Promiň jsem unavený,“ zamumlá ještě a v zápětí už spí s hlavou opřenou o jeho rameno

  Kibu  s úsměvem ho položí do lepší polohy a dá mu hlavu do klína. Vidí jak se Muraki zavrtí a klidně spí dál. Po chvilce zjistí, že zas až to tak dobrý nápad nebyl. Jenže aby ho odsunul je pozdě. Začíná být mrzutější. Od jisté doby je tak frustrovaný, že by ji mohl tapetovat chodníky v Hoolywoodu. Podívá se na jeho světle vlasy a jak klidně mu odpočívá na klíně. „Jsi vůl, Kibu“ pronese tiše, aby ho neprobudil.

  „Přemýšlej..o biologii. Co tam bylo minule…ééé motýlci a včeličky..tak to ne…ééé, matika…exponenciální funkce..funkce..ééé.Do háje!“ šeptá si pro sebe Kibu, zatím co Muraki spokojeně spí.

  Nakonec Kibu kapituluje a pokusí se usnout taky. Jenže to není tak jednoduché. Naštěstí pro něj, celý předchozí den i noc byli velmi únavné a tak po nějaké době usne. Vzbudí ho až ruka na jeho rameni. „Kibu už jsme tady,“ šeptá známý hlas.

  „Muraki, já..." zarazí se uprostřed slova a opět zrudne V duchu si vynadá  ještě víc. Pak si vzpomene na to co se stalo. Na muže z Yakuzy, na inspektora, na mlčenlivou noc ve vlacích a teď zrovna, zakručí mu v břiše. Je čas na oběd a jak kouká vlak pomalu zastavuje. „Musíme nakoupit nebo tě sním“ žertovně prohodí a doufá, že si nedomyslí co by chtěl sníst.

  „Souhlasím. Půjdeme nakoupit a pak si půjčíme motorku. Nebo dvě. Nesmíme být tak moc nápadní. Ale předtím tě zvu někam najíst. Znám tu jednu bezva restauraci..počkej jaj jen…,“ Muraki mudruje za pochodu od vlaku. „Už to mám ten člověk je odněkud ze střední Evropy. Polák? Čech? Nevím, ale vaří skvělou polévku! Takovou červenou se…hm..jak tomu říkal, jo se smetanou. Dáš si, že?“ mrkne na něj.

  Kibu se zatváří zhrozeně. „Červenou polévku? Zbláznil ses? To nemyslíš váž... ne myslíš to vážně a mají tam apsoň nějakou rýži?“ nadějně se optá. Stačila by mu miska rýže a k tomu trochu uzené ryby nebo zeleniny a ne nějaká polévka. „A jak se jmenuje? Ta polévka. „Nakonec rezignuje před kručícím žaludkem. Je ochotný sníst cokoliv co bude aspoň trochu k jídlu.

  „Kibu!“ zasměje se Muraki. „Víš co by mě zajímalo? Co bys jedl v Antarktidě, to bys taky chtěl misku rýže?!“ Muraki se začíná pochechtávat. Pak ho, ale soustrastně klepne do paže.
„Neboj vyberu ti něco lehce stravitelného, akorát pro tvůj vybraný jazýček.“
  V tu chvíli Muraki ucítí zvláštní vůni a zakručí mu v žaludku. „Hm,“ ohlédne se po pouličním stánku odkud se ta vůně line.

  Náměsičně k němu zamíří se slinami v ústech. Je mu fuk, že tomu jídlu říkal  - jídlo odpad. Teď jen chce se nadlábnout a utišit svůj hlad. Už k němu jde a tiše stojí a přehlíží to divné jídlo. Proboha kam ho to Muraki zavedl. Chce jen nudle. Cpak chce tak moc? Podívá se na Murakiho, který ho následuje.

  Takže zatímco Kibu nedůvěřivě pokukuje po zvláštním jídlu, Muraki už vybírá. A v zápětí platí.
  „Tady máš a jez!“ vrazí příteli do ruky pytlíček z tmavého papíru, rychle se mastící mastnotou a hrábne do toho svého.
  „Au! Pálí!“ a pak vytřeští oči.. „To je dobré,“zamumlá s plnou pusou Muraki.

  „Je to přímo skvělé!“ zvolá po druhém soustu Kibu. Mmm je chvilku slyšet a šustění sáčku z kterého vytahuje jednu věc za druhou. „Jak že se to .. jmen... nuje“ otáže se splnou pusou tohoto skvělého jídla.

  „Nějak podivně. Pišrožky, pišmušky…ne..pirožky! Říkal tomu pirožky. Je to prý Ruská specialita. Vážně ti to chutná Kibu?“ dívá se na něj Muraki přes svůj sáček a usmívá se.
„Pojď půjdem si s tím jídlem sednout támhle do parku. Nebudeme barbaři, jako amíci.“ Muraki ukazuje k nedalekému parku. Když tam dojdou, sednou si a jednu z dřevěných desek u jezírka a spokojeně se uvelebí. Muraki umaštěnými prsty znova zaloví v sáčku. Zavře oči a kousne si.
  „Skvělé,“zamumlá.

  Kibu s ještě plnými ústy jde automaticky za Murakim. Pořád loví v sáčku pirožky a jí je. Uvelebí se a rozhlédne se kolem. Tak mírumilovně to tady vypadá. Podívá se na Murakiho. Vypadá unaveně. Asi jako já. Měli by dojet do svého úkrytu a tam zapomenout na vše co se stalo. „Pirožky. Je to skvělé, Muraki. Odkud je vlastně znáš?“ otáže se

  „Jeden z mých bodyguardů, byl bývalý Specnaz. To on to jednou přitáhl k nám domů. Sluha se vztekal, ale mě to tehdy zaujalo, chutnalo to jinak než co jsem znal. No a od té doby mi ukazoval mnoho z jejich i Evropské kuchyně. Byl by skvělý kuchař, kdyby nebyl voják.“

  „Aha. Rozhodně chci vědět o tobě všechno. A když myslím všechno tak všechno, Muraki. A víš co přestaneme se teď bavit o minulosti a raději  mi řekni jak se dostaneme do toho tvého útulného.. je útulný že, Muraki domečku. Jsem unavený a ty taky. Potřebujeme spát. Hodně spolu spát.“ Jak moc by chtěl. Teď když je najedený a vidí ho v jasném slunečním svitu chtěl by ho opět držet v náručí.

  „Dobře, tak tedy rychle na nákup a pak pryč, taky už bych rád byl na místě.“ Muraki rychle dojí, utře si ruce do přiloženého ubrousku a vstane. Pak Kibua protáhne po nejbližším obchodě s potravinami, vedle ve sportovních potřebách koupí dva batohy a všechny věci tam pečlivě uloží. Pak jdou pro motorku. Jenže je před krásným víkendem a tak majitel prodejny má jenom starou sidekáru ještě snad z druhé dvětové. Muraki se chvilku tváří nepřístupně, smlouvá, ale nakonec souhlasí. Sidekára se jim dokonce hodí víc. Batohy připevní do vozíčku a on si sedne na místo řidiče a Kibu za něj.
  „Chyť se pořádně, bude to houpat!“zavolá na něj Muraki, když startuje a pak už mizí v oblaku zvířeného kouře.

  „Doprdele!“ stihne sprostě říct Kibu, když napolyká šedý nechutný kouř a snaží se udržet na té vrzající káře, která vypadá na tom že nedojede na konec ulice. Po nekonečných minutách si začne jízdu užívat a vnímat Murakiho. Přitiskne se k němu úžeji a obejme víc jeho štíhlé tělo. Hmmm není to zas až tak špatné a vzápětí nadskočí i se zubama. Přitiskne se k jeho zádum a jednu chvilku se modlí, aby přežil všechny ty díry a boule a druhou chvilku děkuje nebesům za to, že může Murakiho držet a vnímat jeho tělo. Chce mu něco říct, ale jak jedou stejně by ho neslyšel. Jen doufá, že ví co Muraki dělá.

  Po několika mílích se cesta stáčí a Muraki následuje tu horší z nich. Přestože se soustředí na cestu, ví že začíná dělat chyby. Celou svou bytostí se upírá na cíl a odmítá svou únavu z předešlého dne, podivný pocit, který se ho zmocnil, za toho střetu i to co se stalo pak. Teď je cesta cíl. Teď musí vydržet.Konečně dorazí k divoké říčce a Muraki podél ní po sotva znatelné staré cestě opatrně vede motorku. Les vystřídá malé údolí a na jeho opačném konci je malý dům.
  „Už jsme skoro tady, Kibu,“ zavolá a přidá. Letí jako o závod a za chvilku už jsou u svého „útočiště“. Muraki sklouzne z motorky, sáhne do kapsy a malým avšak zvláštním klíčkem otevře.
  „Vítám tě doma, Kibu,“řekne s poněkud umazaným avšak šťastným úsměvem.

  Kibu celý ztuhlý, ale šťastný, že přežil ten mučící stroj vstane. Nohy se mu skoro podlomí a rozhlédne se. Je tady krásně, i když jeho nejvíc zajímá právě Muraki. Domek je obyčejný dřevěný s verandou a skleněnými okny. Bílé záclony a komín. Na verandě stojí dvě křesla se stolkem. Není velký, ale vypadá tak útulně  a lákavě. Ještě jednou se rozhlédne a zhluboka se nadechne čerstvého horského vzduchu. Ano to je pravé místo odpočinku. Tady zapomenou na to co se stalo. Podívá se něžně na pyšného Murakiho. „Je tady nádherně.“

  „Děkuji Kibu. Víš tay to vypadá jako nezajímavý domek, ale víš já..no pojď dál,“ Muraki ho vezme za ruku a vede dál. V předsíni si sundají boty a jdou dál po leštěné podlaze. „Je tu kuchyň spojená s jídelnou. Malý obývák a tamhle je postel.“ ukáže na nevysoké dvojlůžko v orientálním stylu. „Propojil jsem tu trochu Evropu s námi. Líbili se mi jejich chaty i americké sruby.“
  Muraki se zastaví před krbem.
  „Ten dělal ještě Dimitrij. Říkal, že oheň má být v každém obydlí.“ Muraki zamyšleně přejede rukou po drsném kameni. Před ním je pohovka a vedle krbu po obou stranách zarovnané dřevo.
  „Horký pramen je hned za domem. Udělal jsem tam takový malý přístěnek.“ dodá pak trochu bez souvislosti.

  Kibu užasle pozoruje ten malý přepych, který v horách nečekal. Jistě ví, že Muraki není chudý, ale toto překonává jeho očekávání. Vše zaregistrovává i pohodlnou pohovku širokou postel tak akorát pro ně dva a když natáhne krk tak vidí i ten přístěnek.

  „Překonává to všechny mé sny. Zůstaneme tady a už nikdy odtud neodejdeme. Sundá ze sebe bundu a hned začne šmejdit. Když vše prozkoumá jde do kuchyně. „Nic.. nic no něco přece.. špagety...“ mručí si a prohlédvává špíz. Otočí se k Murakimu.

  „No co hledíš? Vařit a odpovědnost za naší výživu ponesu já, ne ty.“ Přisoupí k němu a obejme. Bez váhání ho políbí. „Chybělo mi to. Moc chybělo.“

  „Copak ti chybělo?“zasměje se Muraki

  „Toto a toto“ posévá mu polibky tváře, nos víčka a pomalu koouže ke rtům. „A nejvíc tohle“ nenásilně do nich vklouzne. Chce se s nim milovat, ale neví jak to říct a možná ještě není připravený. Ano nechá to na něm. „To mi chybělo nejvíc. Zbožňuji tvoje rty, tvoje polibky.“ Doufá, že pod tím vyznáním se nečervená.

  „Kibu,“ Muraki se trochu zapotácí, ale pak ho obejme. Je mu příjemně ale do popředí se tlačí jiné povinnosti. Políbí přítele na špičku nosu a vymaní se z jeho náruče.
  „První vystěhujeme věci, já schovám motorku a ty mezitím prosím ulož potraviny. Elektřina tu není, jen malý chladný sklípek s kusy ledu. Ale měl by stačit. Přijdu ti pomoct a pak se chci vykoupat. Nesnáším jak se ten prach na cestách tak lepí.“
  To už Muraki volá z venku a tam bojuje s přikartováním jejich batohů. Pomůže s nimi Kibuovi dovnitř a sám pak odtlačí motorku do malinkatého přístřešku. Potom se vrátí dovnitř a vyskládá věci z batohu na jídelní stůl. Druhý batoh už má Kibu vyskládaný a pomalu ho uklízí.

  Kibu se k němu otočí s úměvem. Je taky špinavý a pokud mu to nebude vadit rád by se přidal. Potraviny jsou už uložené a on se zvedne. Kde jen může být ručník? Jde za Murakim k horkému pramenu a oči se mu rozzáří. „Mohu se přidat?“ navrhne vroucím hlasem

  „Pokud chceš,“ Muraki mávne rukou a dojde k jedné skříni. Vytáhne úplně nové ručníky, mýdlo a sandály. Na chvilku zavře oči, nadechne se a pak vykročí směrem k pramenům. Svlékne se během chvilky, opláchne od nejhorší špíny a pak ze sebe shodí ručník a skočí šipku do malého jezírka.

  Kibu okouzleně pozoruje jeho štíhlé tělo a zapomene dýchat. Skoro, protože položí věci na okraj jezírka a opatrně do horké vody vleze. Na tváři se mu rozleje spokojený úsměv. Potopí se do jezírka a spláchne ze sebe špínu z cesty.Vynoří se a podívá se kde je Muraki.

  Ten se zatím uvelebil na druhé straně, mezi velkými kameny. Opřel se a zavřel oči. Horká voda masírovala ztuhlé svaly a dávala mu pocit všeobjímající náruče. Přátelské náruče. Tiše si začal broukat jakousi melodii a očas se pohnul jen aby uvolnil nějaký ztuhlý kloub. Když zakroužil hlavou, Kibu mohl jasně slyšet jak mu přeskakují krční obratle.

  Kibu se dívá jak se protahuje a snaží se uvolnit. Napůl přeplave a přejde malé jezírko a stoupně si před něj. „Otoč se namasíruji tě.“

  Muraki jen tiše kývne a otočí se. Je už skutečně utahaný a zdaleka není v takové kondici jako Kibu. Když se ho dotknou přítelovy ruce, trochu sebou trhne, ale pak si uvědomí, že je to Kibu. A že mu nechce ublížit.

  Masíruje mu lehce nejdřív boky a pak se přesouvá výš. Má je ztuhlé a jemně hněte dokud si neuvědomí, že je stejně jako on velmi unavený. Ještě chvilku mu je uvolňuje a pak ho vezme do náruče a vyjde z vody ven. Postaví ho n  zem a jak sebe tak i jeho utře. Zívne si, ale ještě ho obleče do kimona a v náručí odnese domu. Položí ho na postel a sám si vedle něho lehne.   „Je tu jen jedna postel“ přitáhne si ho do náruče  a usne.

  „To mi vůbec, ale vůbec..nevadí,“ zašeptá Muraki tiše předtím než sám usne.

Konec