Shounen ai povídky 2

Spící slunce

   Tma se jako milosrdná peřina snáší nad severním Japonskem a ve voze, kterým právě ujíždí světlovlasý mladík je příjemně teplo. Tichá hudba finské skupiny Nightwish a její Sleeping sun, je něco co se právě hodí k jeho náladě. Právě típl už bůhví kolikátou cigaretu a dívá se jak světlomety jeho terénního subaru krájejí tmu. Spěchá. Připadá si, že utíká…ale..prostě už chtěl být pryč on ní. Od Lin, která mu dala košem. Od ostatních, kteří spolu chystali oslavu vánoc.

   Jeho cílem byla zapomenutá chata v horách se soukromým horkým pramenem.

  Ohlédne se přes rameno a podívá se na zadní sedadlo. Jeho vlastní taška byla v kufru a nákup co udělal v potravinách za moc nestál podle něho, ale on byl tak vzteklý, že ani moc nedával pozor co kupuje.

  To není fér! Dostat kopačky na vánoce! Vztekle praští pěstí do volantu a vzápětí si v duchu gratuluje, že nevylítl airbag.  Na chatě mi bude dobře, tam mi bylo vždycky dobře. Jen škoda, že jsem mu neřekl, ať tam dojede taky.

  Sešlápne plyn blíž k podlaze, přeřadí na šestku a letí s větrem o závod.

  Konečně uvidí hory a o několik hodin později už pomalu jede k chatě. Je unavený a před chvilkou musel zastavit aby si na chvíli zdříml. Už málem sjel ze silnice. Ale těší se tam a ačkoliv tam jistě bude zima, tak mu to nevadí. Tam bude klid. Oddechne si, když uvidí poslední zatáčku a opatrně ji vytočí. Kdysi se tu málem vyboural, když sem jel na jaře na motorce.

  Sedne si do křesla a dá nohy nahoru. Podívá se na jednu sošku a postaví si ji vedle sebe. Pořád lepší mluvit se soškou než se sebou samým.

  „Víš je nejen hloupá husa s vymdleným mozkem, ale k tomu je plocha jako deska u stolu. Žehlicí prkno je hrbolatější. Nesnáším ji. Jistě má hezké vlasy a hezké oči, ale to je asi všechno. A ty nohy. I X by se stydělo je ukázat. Možná kdyby začala nosit na nohy rovnátka... víš takové jako na zuby. Nezná to, ale já jo. A víš co ať tady nesedíme na sucho. Zvedne se a dojde pro dvě skleničky. Naposled z nich pil s Murakim a pak ho laskal, až oba .. červenám se? Já vím, že jo. Jedna pro tebe a druhá pro mně.“ Postaví skleničku před samurajem na koní. „Ty jsi to měl snadno. Stačilo vytáhnout meč a stít hlavu. Jenže to já nemohu udělat.“ Upije.

  „A má inteligenci houpacího koně a víš jakou má ínteligenci houací kůň? Ne nevíš tak já ti řeknu NULOVOU stejně jako ty její nohy.“ Odfrkne si nezpůsobně.

  Pohodlně se opře se a pak si vzpomene na jídlo. Odloží skleničku a jde se mrknout na sporáky. Všechno je perfetkní. Přikrýt prostřít a bude to. Prostře a pak si zajde k horkému pramenu.

  Vytáhne prostírání a připraví vázu s květinou, kterou si koupil po  cestě. „Tak hotovo a teď se zajdeme uvolnit. Horká koupel spraví tvoji náladu Kibu!“ vykřikne a hrne se k prameni.

  Zarazí se, když vidí že se v jeho domečku svítí a sáhne po zbrani, kterou má položenou na sedadle spolujezdce. Pak si všimne staršího modelu auta, kterým jede on sám a známé značky. Přes rty mu přeběhne úsměv. Zaparkuje, vypne světla a motor, který teď už jen tiše přede. Opře se do sedadla a na chvíli zavře oči.  Je na  místě. Pak zamrká jak málem by tu usnul a to on nechce. Těžce se zvedne, jak je po té cestě ztuhlý a vyleze z auta.

  Postupně vytáhne věci a přemístí je na verandu. Svůj kufřík s věcmi i batoh už má na verandě a zbývá jen taška s potravinami co koupil. Postaví to na verandu a zamkne auto. To tiše pípne a světla bliknou a pak už jen ticho a nebesa plná hvězd nad ním. Odemkne a vejde do vytopeného domečku.

  „Tak jsem měl pravdu,“ usměje se, když ucítí tu vůni. Postaví tašku s nákupem na jednu ze židlí, svoje věci hodí k posteli a protáhne se. Měl by uklidit ty věci a kouknout se co to vlastně koupil, ale…

  „Je krásně“ natáhne ruku a vločka se mu rozpustí na prstě. Všude je bílo a on jde k pramenu. Stočí si dlouhé vlasy do uzlu, sepne si je a raději rychle si všechno ze sebe sundá. Ponoří se až po krk do vody. Na nose mu přistane vločka a rozpustí se. Vydechne „Achh to je ono“ to celou dobu potřeboval a jistě taky Murakiho. Vzpomene si jak ho tady posledně škádlil. Byl tak nervózní a přitom tak krásný. Jeho Maličký a teď ho má v drápech ta ušatá nestyda. Kokota je to protivná, prachovka ojetá. Ne nebude si kazit tu krásnou chvílí nějakou fuchtli. Zakloní hlavu a nechá na obličej dopad lehké vločky. Vánoce a on aby trávil někde s někým tak se tu užírá samotou. Ne nebude si otravovat život a zítra si někam vyrazí. Jneže bez Murakiho, který je s tou prachovkou to není ono. Zakručí mu.

  „Hned dostaneš báječné jídlo.“ Pohladí si vypracované břicho a vzpomene jak Murakiho hladil. Ne zaúpí už zase. Vyjde ven a rychle se utře.

  Murakimu se zavírají oči a jen se zavrtí v křesle. Měl by to uklidit, měl by….měl…a spí. Utahaný, stočený do klubíčka, spí nedaleko malého vánočního stromku, který si tu Kibu postavil na stolek.

  „Zzziimm“ drkotá zuby běžící Kibu do vyhřáté chaty. Tak a rychle ke stolu začne se pohybovat směrem. Jde ke stolu a „Kde je jídlo!“ zařve a skoro se rozbrečí, když vidí jeho skvělé jídlo snědené. „Který trpaslík mi to udělal. Já mu ukážu.“ Otočí se a po tváří se mu rozlije přihlouplý úsměv. „Pss Kibu“ si řekne a po špičkách se přibliží ke stromku. „Dostal jsi dárek. Krásný dárek. Nejhezčí dárek.“ Vezme Murakiho něžně do náruče a jde s ním do knihovny.

  „Mami, já nechci…,“ Muraki zabrblá, když ho někdo vezme do náruče a pak se mu podaří rozlepit oči. „Kibu,“usměje se. „Promiň…asi jsem ti snědl večeři,“ na to se opře o jeho rameno. „Máš tu teplo,“zívne.

  Kibu se usměje. Mami to zrovna. Dnes konečně bude jeho a kašle na nějakou únavu. Je jeho vánoční dárek sice předčasný, ale. „A bude ti ještě tepleji“ pošeptá do ucha a jemně kousne do  lalůčku.

     „Počkej, ten je od Armaniho! Kibu!“Muraki se směje a raději si sám sundá svetr pod kterým má jen tričko s bílým drakem. „Tos mi dal ty,“usměje se trochu nad svým výběrem a přitáhne si přítele k sobě.

  „Kouše mě to svlíká mě to, ale pusu jsem ještě nedostal.“ klekne si před ním a vyzývavě se na něj dívá.

  „Copak to je?“ dopoví s úsměvem za něho Kibu, ale oči mu hoří je když si vzpomene nasvolení. Musí se ovládnout pro něho.. raději skloní havu k jeho a svými rty jemně přejede jeho. Políbí jeden koutek rtů, a pak druhý a jemným tlakem ho donutí otevřít ústa. Zasténá.

  Muraki se k němu přitiskne a rukou mu zajede do vlasů. Líbá ho skoro nenasytně, ale to jakou lásku z něj cítí ho zbavuje úsudku. Kibu ho miluje. Nikdo jiný. A nikomu jinému taky nedovolí co jemu. Pak přeruší polibek, trochu se odsune a začne si pomalu stahovat tričko.

  Kibu polkne, když vidi jak dobrovolně sám si sundává tričko. Vždy to musel být on kdo začal a musel pomalu někdy skoro násilím. Rychle ze sebe shodí oblečení a lehne si k němu. Chce, aby ho hladil taky, aby si zvykl na vše a on taky chce. Dívá se jak si stahuje nemožně pomalu triko. „Můžeš rychleji“ skkoro se lekne toho tónu. Tak toužící, tak uspěchaný a chtivý.

  „Tolik spěchu,“zasměje se Muraki a pak si konečně tričko sundá. Položí si ruku na přezku opasku, která je také stylizovaná do dračí hlavy. Vlastně vše na čem jsou draci, dostal od svého přítele.

  „Hm, mám…“ tváří se zadumaně a štíhlými prsty přejíždí po sponě. „Nebo nemám?“ dívá se na Kibua a pak natáhne ruku a přejede mu dlaní kousek nad tělem, tak aby mohl zachytit teplo z jeho ruky, ale aby se ho nedotkl. Znovu vrátí ruku nad opasek. „Co myslíš?“ zeptá se tiše, trochu chraplavě.

  „Ano.“ Má otevřené do široka oči a nedívá se do jeho obličeje, ale jen na jeho ruku, která si hraje s tím zatraceným opaskem. Pořád na okraji vědomí si říká, že musí se držet zpět. Zpět si přikazuje. „Prosím“ dodá po chvilce.

  „Hm,“Muraki zahákne palce za sponu a pohne s ní. Pak se trochu smutně usměje, ale v očích mu tančí démoni. „Asi se zasekla, co budeme dělat, Kibu?“

  „Zasekla?“ tupě se ozve Kibu. „Ona se zasekla?“ neduvěřivě. „Ona se zasekla!“ už řve Kibu skoro nepříčetně. Začne sahat svoji rukou a spona najednou povolí. Povalí Murakiho na záda „Ty uličníku malej a teď“ přísně dodá „dokončíš co jsi začal.“

  Muraki se jen zasměje a pohladí přítele po tváři. Pak k němu vztáhne ruce a obejme ho. Tiskne se k němu a líbá ho na šíji, ramena, tváře a na ústa. Donutí ho, aby je otevřel a když to Kibu udělá tiše zasténá.  Z očí mu přitom skanou slzy, ale nevšímá si jich a skoro hladově ho líbá. Nemůže dýchat a tak se od něj odtrhne a položí na záda.

  „Pomůžeš mi?“zeptá se tiše a rozepne si knoflík u džínů.  Pak vezme jeho ruku, přitáhne si ji ke rtům a políbí jednotlivé prsty. „Tobě věřím,“ zašeptá a zavře oči.

  Kibu zavře oči, aby se dojetím nerozplakal. On mu věří. je ...  „Ano pomůžu ti“ a taky to udělá. „Začnu odtud a budu pokračovat dolů“ jede od rtů svým prstem po jeho těle. „Tady..“ a políbí rty „..a tady“  sjede níž na krk a jemně se k němu přisaje. „Tady...“ to už je sotva slyšitelné. Laská jeho tělo rukama i rty.  Polibek a druhý další další, je jich tolik, ale je to krásné jak ho mohu si vychutnávat. Rukou zajede k džínum a rozepne je. Rychle sundá a vrátí se rty na ploché břicho. Polibek na břicho a na jizvu, kterou má od strýce. „Jestli nepřestanu teď už nebudu moci se vrátit“ zašeptá a dívá se do jeho oči, které tak září.

  „Nechci abys přestával,“ zašeptá Muraki a pohladí ho po ruce. Pak se mu zadívá do očí. „Prosím Kibu.“

  „Ani bych nemohl přestat. Byla by to moje smrt.“ Stáhne Murakimu černé trenky  a přitiskne se k němu. Ovine ho doslova kolem sebe. Chce cítí jeho tělo na svém, každou křivku a každý dotek jeho teplé pokožky na sobě. Políbí ho. Musí se mu libit. Jeho ruce ho laskají něžně a snaží se v něm rozpálit ještě větší touhu.

   Muraki tiše vykřikne jak mu před vnitřním zrakem vyvstane temná vzpomínka a silou vůle ji potlačí. „Je to Kibu. Kibu,“zopakuje si a pak ho políbí. Přesto, že by to nepřiznal, stále se trochu bojí. Odvaha ho přešla s tím posledním kouskem prádla a on jen čeká co bude dál. Ne, musím mu věřit, on mi neublíží.Opakuje si jako mantru.

   Kibu se zarazí, když ucítí jak se jeho se chvěje. Pořád nemůže zapomenout a tak se rozhodně obětovat. Dopr.. spolkne a s tuhým úsměvem vezme pokrývku a oba přikryje. Nanejvýš se dopočítá kolik oveček projede jeho hlavou za pět hodin, kdy nebude moci spát. 

  „Půjdeme spát, ano jsi unavený a já...“ co já? jsme nadržený jak kocour a přesto... do pekla s tebou a tvoji ušlechtilosti dopadají na jeho hlavu slova. Vždyť ti řekl, že si můžeš dělat co chceš. Sváří se v něm chtíč a láska. „..a já asi taky půjdu spát. Zítra si naplánujeme co budeme dělat.“ Kolem svoje hlavy vidí svátozář. Jistě pošramocenou, ale je tam. Dá mu cudný polibek na čelo. „Spí!“ příkáže a kleje jako křesťan na maurské lodi.

  „Děkuji Kibu,“ řekne tiše Muraki a svine se do klubíčka jako malé dítě. Tiskne se zády k svému příteli a pozvolna usíná. Byl to přeci jen perný den, jenže…nedomyslí a už klidně oddechuje v jeho náruči.

  „Ku...“ polkne nadávku opět. No nic jak kdo si ustele tak se i vyspí takže máš dvě možnosti. Za prvé můžeš nenápadně se udělat sám a stejně to nepomůže a za druhé počítat, což je sice velmi úmorné...

   „Jedna ovečka, tři ovečky, čtyři, padesát oveček šlo přes brod, musím to nějak protáhnout“ zívne „... pádesatjedna oveček přes brod, třista oveček šlapalo přes brod, pětset oslíčku s ovečkami šlapalo přes brod.“  To nejde kolik je? Podívá se na hodinky. Čtyři? Dělají si legraci. Legraci z Kibu to se nepromijí. Odhodí pokrývku a pohlédne na Murakiho, kterého ozařuji měsiční paprsky. „Kašlu na to. K čertu se svátozáří“a přitiskne se k jeho zádům, rty se přisaje ke krku a pohladí mu záda, sklouzne níž...

  A vzápětí cítí jak se mu Murakiho loket zaryje do žaludku. Stín by nebyl rychlejší, když se Muraki otočí a v očích se mu blýská strach spojený s touhou zabíjet. Pohled štvance. Jediný úder a Kibu je rozpláclý na posteli a Muraki na něm sedí a drží mu krk ve svěráku svých paží.
  „Ty…!“ Murakimu se ztrácí děs z očí… „Kibu?“ Trhavě oddechuje. 

  „Kibu…proč…promiň…“opatrně stáhne ruce a z hluboka oddechuje, když se dívá do jeho vyděšených očí.

  „Tak to bylo lepší než to počítání oveček“ zahučí Kibu a snaží se dostat zpod Murakiho. Všechno vzrušení je pryč. Neví jestli se má smát nebo plakat, jestli je to dobře nebo špatně, ale má chuť výt na měsíc jako vzteklý nespokojený a nadržený vlk. Prostě to celé je jednoduše šíleně frustrující. „Jdu spát. Sám!“ vyhrkne, když se konečně dostane zpod Murakiho. Sebere polštář, deku a jde o obýváku. „Žádné ovečky, žádní osličci, žáden loket a hlavě žádně vytí“ mumlá si zatímco natřásá si polštář. „Dobrou noc“ ještě křikne a uvelebí se na přilíš krátké pohovce

  Chvíli je ticho a pak uslyší tiché ťapkání. Štíhlá ruka se dotkne jeho ramene. „Promiň mi to Kibu, já jsem nechtěl, já…jen se bojím.“ Muraki má na sobě zase trenýrky. Tentokrát bílé.  „Opravdu mě to moc mrzí. Promiň. Bolí tě to moc?“

  Kibu skoro v polospánku se zachvěje po tím dotekem a pak, když mu to dojde se rozřehtá smíchy. „Muraki lásko moje běž spát. Ne nic mně nebolí, opravdu.“ Ještě se usmívá od ucha k uchu. V takové absurdní situaci ještě nebyl.

  „Já se opravdu moc omlouvám,“ řekne tiše Muraki a políbí ho do vlasů. „Dobrou noc Kibu.“

  V tu chvílí se Kibu rozhodne. Bude lepší to vyjasnit hned nebo ... „Pojď sem a posaď se tady vedle mně“ ukáže na místo vedle sebe.

  Muraki poslušně přijde k němu a sedne si na označené místo.

  Kibu si jemně odkašle. „Víš pro mně není to zrovna lehké, ale jistě víš, že se mi líbíš.“

  „No…jo, vím to,“ Murakimu se rozlije po bledých lících červeň. „Ty mě taky,“ špitne a sklopí oči. Připadá si trochu absurdně. Tohle snad ví oba dávno, vždyť kolikrát už spolu…

  „No ehm ano. Vím, že to víš.. jenže víš nechci ti ubližít a ty ještě máš trochu obavy a já no... není to pro mně lehké a někdy jsem...“ sakryš jak to mám vysvětlit aniž bych to neříkal celou noc nebo se nečervenal. „Někdy není víš jak to chci tím říct, že to není pro mně lehké!“ dostane ze sebe zoufale a zvedne oči k stropu. Někdo ho slyšet tak by řekl, že jeho inteligence je inteligenci voru. Neboli plochá jak žehlička. Povzdechne se a koutkem oka mrkne co na jeho proslov Muraki.

  Muraki pozvedne obočí. „Chceš tím říct, že jsi ze mě sexuálně frustrovaný? A jelikož jsi dnes tak gentlemansky upustil od toho že by ses se mnou vyspal, nemohl jsi usnout. A pak sis řekl, že to možná půjde, já se vzbudil a v šoku tě praštil, je to tak Kibu? A nedívej se na mě tak, já studuji medicínu víš.“

  „Eee...“ zírá na něho Kibu se zkamenělým výrazem v tváří. Mrkne. „Jo!“ a víc nic. Jen sedí a pořád zírá na Murakiho.

  „A netvař se jako bys spadl z višně, to že se stydím neznamená, že nevím co ti je.“

  „Ano. Já jen víš...chci tě, ale chci, aby to pro tebe bylo krásné“ dostane ze sebe po dobré minutě zírání na Murakiho. Ošije se a jen doufá, že mu jednu nevrazí. Má pocit, že se k tomu schyluje, ale neví co udělat.

  „Blbče,“ucedí Muraki a pleskne ho po tváři. Pak se na něj usměje. „Mám tě rád.“

„Auu!“ zasykne a chytne se za tvář.

„To bolelo, Muraki“ řekne a pak se ušklíbné. „Tak to bude chtít odškodné. Bolestné. A já vím jaké.“  Přitahne si ho do náruče a políbí. Večer nebude moci usnout, ale co. Stojí to za to. Muraki ho má rád, když mu jednu vrazil. „Běž spát!“ a pustí ho z náruče.

  „Tak dobrou noc Kibu,“ Muraki ho políbí a zmizí..

  V tu chvílí Kibu jen hledí do dveří. A on pitomec prvního řádu doufal, že tu zůstane. „Jsi fakt idiot, Kibu“ a zaleze pod deku opět vzrušený. „Dementní idiot.“ Zavrtí se a rukou vklouzne pod pokrývku.

  Muraki se u sebe ušklíbne a pak už spí. Už byl moc unavený.

  „Tak a je to“ utře si ruku a zívne.. Pane jo je najednou tak una..una.. spí ani si nevšimne jak.

  „Muraki dej to okamžitě zpět. Vždyť se zraníš!“ vykřikne nahý Kibu ve dveřích s děsem v očích, když vidí pánev a k tomu oheň. Probudil se a ucitil něco podezřelého. „To nedopadne dobře..“ rychle k němu přejde a vezme mu pánev z ruky. „Lásko jediná, co kdybys prostřel a já udělám něco dobrého ano. Ještě si tady ubližíš. Prostě pro tebe kuchyň není stvořena. Tak běž!“ popostrčí ho jemně ke dveřím a vezeme na sebe zástěru. Tak tohle probuzení snad už nezažije. Málem se skácel k zemi, když ho tady viděl. Infarkt s otřesem mozku mohl dostat a k tomu prohladnutí, ale v kuchyni je mu teplo i přes to, že na sobě má jen zástěru.  „Díky,“ Muraki zmizí a za chvíli se vrátí umytý a učesaný. Začne chystat stůl.
  „Díky, díky taky by mohl říct něco víc.“ Za chvilku se line kuchyni a chatou vůně toustu a dalších dobrot. „Tak jsem tu“ řekne. „Moc pěkne Muraki. Pojď jíst.“ Sedne si tak jak je k stolu.

  „Díky Kibu, vypadá to dobře.“ Muraki se podívá po stole. Kokosový džus, který má rád, mini chlebíčky plněné šunkou, volské oka s opečenými proužky uzeného bůčku. K otmu na misakách kousky kivi a ananasu a nějaké pečivo. Muraki si sedne ke stolu a usměje se na Kibua. Nalije jim čaj a vezme si minitoust. Ukousne. „Je to moc dobré.“

  Kibu chvilku jí a pořád pozoruje Murakiho. Má toho dost. Zrovna tak akorát dost. Dnes je první den Vánoc a on má toho dost. Možná je chyb.. odloží minichlebíček a rozhodne se. Vstane a jedním pohybem zvedne Murakiho. „Jdeme!“

  „Kam jdeme?“ Muraki je z něj v šoku. Neví co se děje. Co blbneš Kibu?

  „Do ložnice“ zavrčí Kibu a táhne ho za sebou. „Mlč! Mám toho dost.“ Otevře dveře a vtáhne Murakiho dovnitř. „Sedni si.. ne svlékni se. Dělej!“ Rozkáže mu a sám si sundá zástěru. Odhodí ji do kouta a čeká.

  „Kibu...co, blbneš?“ Muraki ne něj hledí a sedí na posteli. „Co chceš dělat?“

  „Budeme se milovat a ani všechny mocnosti zla tomu nezábraní. Tak dělej nebo je mám z tebe servat?“ nakloní se k němu. „Máš to tak raději?“ zavrčí

  „Kibu, neblbni!“ Muraki se před ním stáhne do rohu postele.“Proč?“ Bojí se ho, toho co z něj vyřazuje.

  „Protože se pořád bojíš a já už toho mám dost. Pořád bychom to odkládali kvůli tomu a tamtomu, takže je toho dost. Můžeš si vybrat. Dobrovolně nebo ne.“ Nakloní se ještě víc. „Byl bych raději, kdybys spolupracoval. Nemám rád v posteli leklé fazole!“ prohlásí a postaví se před nim.

  „Kibu, ale já..nejde to...prostě já....“Muraki se na něho zadívá. „Já mám strach! A když mám strach tak se nedokážu vzrušit, chápeš to už!Doprdele!“

  „Takže to odbouráme a pokud to nepůjde tak jednoduše se rozejdeme. Pořád tak žít je dost velká zátěž. Tak si to sundej pomalu a chci se dívat co ty na to? Nebo mám ti to sundat já?“

  „Já, já to zkusím.“ Muraki si začne sundávat košili ale třesou se mu ruce. „Pomůžeš mi?“ zašeptá a opře se o stěnu. Zavře oči. Nechce nic vidět, bojí se.

  „Jistě. Nehodlám tě znásilnit“ klidně řekne Kibu. „Nemám rád násili v sexu. Takže ...“ odstrčí se mu chvějící ruce a začne rozepínat košili. „Jeden knoflík, druhý...“ připadá si jako idiot, ale už neví jak to řešit. „Teď ti ji svléknu a vypadáš krásně.  Dokonale. Ochutnám tě ano.“ Políbí ho na krk a pak sjede na klíční kost.

  Muraki se jen chvěje a má zavřené oči. „Kibu,“ šeptá a po tváři mu sklouzne slza. Zase se bojí. Ale je to Kibu, nikdo jiný. Jen on. „Řekni co bude dál. Povídej mi to.“

 „Hhmm chutnáš jako med a voníš jako léto.“ Tiše mu říká a rty sklouzává dolu. „Bolí tě to? Nebo tohle?“ a dotkne se špičkou jazyka bradavky. Olízne ji a pak vezme do rtů. Saje ji. Na chvilku přestane a pohladí ji rukou. „Je ti to příjemné nebo ne, řekni!“ vymáhá od něho.

  „Je to příjemné. Moc,“ šeptá Muraki a pohladí ho tváři. „Věřím ti Kibu, tobě jedinému.“

  Kibu má radost jako malý kluk ze svého prvního autíčka. „Otevří oči a dotkni se mně. Můžeš mi to oplatit, ale nejdřív musím...“ nedopoví a olízne i druhou a vezmi ji do rtů. Trochu stiskne. Jemně ne moc. Ještě jednou se ji dotkne a pak ho pohladí rukou dole. „Lehni si! Udělej si pohodlí!“ poručí mu a čeká jestli to udělá.

  Muraki se pomalu položí na záda. Košili už má pryč a leží na ustlané posteli jen v kalhotách. Dívá se na Kibua a čeká. Snaží se udělat si pohodlí, ale něco se v něm pořád svírá. Bojí se trochu se bojí..co bude dál..

  „Řekni co chceš, abych udělal, Víš co chci slyšet a víš co budeme dělat? Nebo chceš to říct, nebo ukázat? Tolik výběru, ale já ti nenechám na výběr. Budeme se milovat.“  Kibu se posadí k němu a vezme jeho ruku do své. Položí ji na svoji hruď.

  „Oplať mi to!“ Řekne možná drsněji než by chtěl, ale když si pomyslí, že konečně se bude snim milovat. Nechá ruku na ni a nevšímá si ji dál. Vztáhne svoji ruku a stejně jako včera mu rozepíná džíny. Otočí hlavu a podívá se na jeho tvář. Ještě jsem ho nepolibil napadne ho. Za chvilku. Nejdřív si chci vtisknout všechny podrobnosti do paměti.

  „Prosím, pokračuj.Já...nevím jak dál.“

  „Tak můj malý vrabčák neví“ tichý smích a pak Kibu zvážní. Nechá kalhoty kalhotami a skloní svoji hlavu k jeho. Polibek na čelo, víčka a pak se skloní k rtům. Políbí ty věčně smutné rty. Pravý koutek , levý otevři, otevři no tak.

  „Slíbil jsem ti, že tě ochráním a budu pořád s tebou. Přece tě nenechám odejít. Jsi můj“ zašptá do rtů a začne ho líbat.

  Muraki se k němu přitiskne a pohladí ho po zádech. Líbá ho až skoro ztrácí dech. Jeho ruce začínají bloudit po jeho těle. Je to Kibu. Kibu.

  To je ono, když ucítí murakiho ruce na svém těle. „Dotýkej se mně, ano to je no.“ Zvedne se a rychle mu sundá kalhoty a lehne si k němu zpět. Políbí ho a druhou rukou zajede pod černé trenky. Pomalu mu je stahuje a pořád ho líbá

  Muraki sebou trochu trhne a zavře oči. Má strach a tak podvědomě zaryje prsty do Kibuových zad. Unikne mu zasténání. Ale čeká co bude dál.

  Kibu zaregistruje krátkou bolest spíš štípnutí. Zítra tam bude mít hezké otisky od Murakiho. Přestane mu stahovat a sevře ho do dlaně. Hladí ho a přitom pořád líbá. „Vypadáš krásně“ a dotkne se jeho rtů. Vypadají stejně jako jeho? Ano, dívá se mu do oči. Zatímdobře. „Vidíš, že se nemáš čeho bát.“ Jak jen je sundat? divoce přemýšlí a pořád ho laská. Nakonec jen řekne: „Nadzvedni se!“ 

  Muraki se trochu nadzvedne, když ucítí jeho ruku, jak mu stahuje trenky.Dovolí mu to a pak zavře oči. Začervená se. Trochu se bojí. Ale pak je zase otevře a podívá se na něj. Pohladí ho po zádech. „Promiň.“

  „Za co? To já jsem šťastný, že tě mám.“ Podívá se po něm jak tak leží. „Líbíš se mi. Jsi krásný, víš to. Tady a tady“ a každé místo políbí pokaždé níž a níž. Skloní hlavu a vezme ho do rtů.

  Muraki tiše vykřikne a chce se mu vytrhnout, ale jemná a přece pevná ruka na hrudníku ho zarazí. Cítí jak ho Kibu hladí povnitřích stranách stehen, jak laská jeho penis. Dodá si odvahu a podívá se na něj.  Černý závoj z vlasů a za tím někde Kibuova tvář a ústa která mu přinášejí dosud nepoznané pocity. Natáhne ruku a dotkne se těch vlasů. Sevře je v dlaní a pohladí. Má pocit, že vyletí z kůže, jak jsou ty zintenzivňující se pocity stále silnější a slastnější. Instinktivně se ptoti němu začne pohybovat oči přivřené slastí.

  Kibu zaslechne tichý výkřik a v duchu se potěšeně usměje. Líbí se mu to a je vzrušený. I on je vzrušený a chce víc. To je nádhera moci ho držet a laskat. „Otoč se“ zašeptá a políbí. „Prosím.“ Dívá se mu do jeho nádherné tváře.

  Muraki ho poslechne , ale vzápětí zvrtí hlavou.

  „Tak raději ne…já…“ výmluvný pohled šedých očí.

  „Dobře,“ zašeptá Kibu a přitáhne si jeden z polštářů. Nadzvedne ho a dá ho pod něj. sklouzne z postele jakoby si na něco vzpomněl, přejde ke svému batohu a něco tam kutí. Nakonec vytáhne malou dózičku a s ní se otočí k Murakimu. Po obličeji mu přeběhne trochu hladový výraz, v kterém je ale i kromě touhy i láska. Muraki se zardí, ale tiše čeká. Kibu si k němu znovu klekne a pohladí ho po pokrčených nohách.  Pak se k němu opět skloní a začne ho sát, přičemž prsty bloudí kolem vstupu do jeho těla. Už dávno otevřel dózičku a teď prsty namazanými mastí pomalu hladí jeho klín až sklouzne ke vstupu a opatrně do něj pronikne. Muraki tiše zasténá ale v hlase už není hrůza ani bolest. Jen slast

  Muraki ani pořádně nevnímá, kdy se k prvnímu přidal druhý a pak i třetí prst. Dráždí ho a on sténá pod jeho ústy, ruce zapletené v jeho vlasech. Ale vždy když už se blíží k vrcholu, Kibu zmírním téměř ho uklidní a začne znova. Pak najednou prsty zmizí a za chvíli i příjemné teplo úst.

  „Muraki,“ zašeptá Kibu, když klečí mezi jeho nohama. Už dávno je sám připravený a když šedooký otevře oči, začne do něj pomalu vstupovat.

  Nával paniky. Muraki sebou trhne, ale konejšivá ruka na jeho břichu a pak penisu ho uklidní a Kibu pokračuje. Konečně je v něm a dívá se na tělo pod sebou. Ví že si musí Muraki chvilku zvyknout a tak ještě čeká a pořád ho laská a hladí. Pak z něj opatrně trochu  vystoupí a jemně přirazí. Vidí jak Muraki zasténá a zakloní hlavu. Pohladí ho po šíji a sklouzne na krk. Předtím tam objevil zvlášť citlivé místo a to teď laská.

   Znovu pomalu přirazí a vídí jak Muraki zatíná ruce do pokrývky. Pomalu zrychluje a slaďuje své pohyby s Murakovími.  Ten po ho po chvilce obejme nohama a vzápětí vykřikne slastí. Je to skvělé, tak příjemné, tak dokonalé…tak jiné…

  Kibu, když vidí, že je vše  pořádku zrychlí a za chvíli se jejich těla sladí v nejstarším tanci lidstva.

  Kibu cítí, že s blíží k vrcholu a tak znova začne laskat jeho penis a za několik okamžiků potom …poslední příraz a vyvrcholí. V té samé chvíli vykřikne i Muraki a jeho tělo se vypne v organistické křeči.

  Muraki cití jak je kolem něj mlha a pak z dálky uslyší hlas.

  „Muraki! Slyšíš mě? Není ti nic? Muraki!“

  „Kibu?!“zašeptá a otevře oči. Ani neví, kdy je zavřel. “Co se stalo?“

  „Stalo?“ řekne ještě omámený Kibu. „Možná spadly hvězdy co já vím, ale je to nejúžasnější zážitek v mém životě. A teď bychom mohli hned...“ mlsně se olízne, když si ho prohlédne jak tak leží. V postali nahý a spokojený. Vše co si představoval se splnilo. Všechny jeho nejdivočejší sny se právě plní.

  „A když tak uvažuji právě jsem dostal ten nejhezčí a největší dárek jaký kdy jsme mohl dostat.“ Políbí ho a obejme. „Co tomu říkáš, že bychom dnes strávili v posteli. Venku chumelí, je zima a tady máme všechno...“ odmlčí se šťastným a spokojeným úsměvem.

  Muraki natáhne ruku a pleskne ho po nose. „Koupím ti štěně a bude se jmenovat Kibu,“zažertuje a pak se mu stočí do náruče.

  „Mimochodem, v tom kufříku mám pro tebe dárek.“

   „Dárek? Ale já už jeden mám a já byl na tebe tak naštvaný, že jsem ho nechal doma“ zesmutní Kibu. „Dojedu pro  něho. Hned teď a pak si uvědomí.. ty Muraki a co je to za dárek? Dej mi ho no tak“ začne škemrat. „Splním ti co chceš“ začne i uplácet.

  „Pokud ho chceš, musíš si ho najít. Nebo mám jít a dát ti ho?“

   „Dárek může počkat. Mám hlad, jelikož jsi mně nenechal najíst a dáš mi ho pak nebo mně chceš nechat trápit?“

    „Já že jsem tě nenechal najíst?!“Muraki zlobně vykřikne „A kdo je tu sexuální maniak?!“

  Kibu zamračeně zvedne hlavu nahoru a pak se šťastným úsměvem řekne  „Tak to jsem  Já. A nenechal jsi a jdu hledat dárek.“ Vyskočí a začne hledat. Muraki se dívá jak skvělé uklízený pokoj se mění v jednu velkou skládku. „Měl jsem mu ho dát“ když mu do klína přistane bačkora.

  „Počkej Kibu,“ Muraki se zvedne, natáhne si trenýrky a obleče košili. Přece jen ten dárek je slavností. Nakonec nesáhne po kufříku, ale po batohu a vytáhne odtamtud podlouhlé pouzdro.

  „Kibu, prosím, mohl by jsi si vzít alespoň kimono?“řekne a dívá se na podlouhlé pouzdro. Přece jen si to co je uvnitř zaslouží jistou úctu.

  „A musíme to t trochu uklidit. Celé. A co koupel? Ta by se mi taky hodila i tobě. No co na mě tak koukáš?“

 „Počkej uklízeno tady...dobře jen trochu pouklidím. Koupel jedině, když půjdeš se mnou.“ vyzývavě se proti němu postaví.

  Kibu hekne. Má vůbec představu co bude chtít? Rozhlédne se po tom menším tajfunu a ... koupel má přednost. „Jasně. Jdeme. Jestlii pak víš jaká taková koupel ve dvou může být příjemná?“ chytne ho pod paží a modlí se, aby si nevšiml tajfunu kolem nich.  

  „A pak to vážně musíme uklidit. Chci aby to tu nevypadalo jako Nagasaki po výbuchu.“ Muraki se na něj usměje a pak zívne. „Sakra, pojď, nebo tu usnu ve stoje.“

  Kibu zírá s otevřenou pusou a s nechutí na nepořádek. On dědic nejlepší restaurace přece nebude pracovat a pak si vzpomene na dárek a koupel. Asi bude.
  „Narozdíl ode mně se stihl vyspat mizera. Nemá co být unavený“ zabručí a jde za Murakim jako pejsek na vodítku.

  Muraki udloží věci na lavičku pod malou stříškou, co udělal minule když tu byli a vklouzne do vody. Spokojeně se tam uvelebí a mrkne po tom co dělá jeho přítel. Jak mu může říct, že před cestou skoro dva dny nespal a cestou se málem naboural, to by ho zaškrtil. No a teď ještě to milování. Zasní se. Bylo to tak jiné…tak..příjemné. Takové jak to má být.

  „Muraki!“ jemně mu houkne Kibu do ucha. „Usneš miláčku a počkej umyji ti záda.  Hezky se otoč  a pak můžeš se stulit ke mně. Je to tak příjemné mít tě v náručí a pak...“ políbí ho za ucho.

  „Hm,“ Muraki se poslušně otočí a nechá se hýčkat. Je tak najedou tak unavený a masáž tolik příjemná. Tiše si vrní pod těmi zkušenými, jemnými prsty a poddává se tomu jak mu masírují krk a záda.

  „Hhmm „ zabručí Kibu a neví co by teď raději. Pomiloval se snim nebo mu udělal dobře jen tou masáži? Nakonec se rozhodne pro ni. Nejdřív ramena a trochu přitlačit, ne moc. Hladí mu záda a ponoří se celý do masáže. Hněte konečky prstů i dlaněmi. Prohmátá ztvrdlé uzlíky anebo jen proklepe konečky povrch zad. Sjede níž a nejdřív jeden bok a pak druhý. Zopakuje ještě dvakrát a pak po páteři dolů Jeden obratel uvolnit za druhým. Potom nahoru a dolu a teď krk. Nejdřív levá je méně ztuhlá. Fixuje pravou a jemně hněte krk. Cítí jak se uvolňuje pravá strana a pak zafixuje druhou stranu a masíruje jen prsty druhou stranu. Pak celými dlaněmi přejíždí obě strany. Nakonec přejde dozadu na krk a zajede pod vlasy. Konečky prstů  masíruje vzadu krk. Lehounce. Tak jak to dělají u nich gejši. Zalituje že neleží a nemůže mu to udělat jak se patří. Hlava se tak často vynechá a přitom ona nejvíc to potřebuje. Jak je ponořený do masáže úplně zapomene na okolní svět a jen se věnuje tělu před sebou a jeho maximální péči.

  „Bože,“vydechne Muraki. „To je nádherné Kibu,“ zamumlá a tiše zavzdychá. Tak rád by teď ležel a nechal se hladit těmi rukami, tak rád by se ponořil do masáže a zapomněl. Nikdy nic tak krásného nezažil a i když ho Kibu už několikrát masíroval, nikdy mu to nepřipadalo tak krásné jako teď.

  „Hhmm“ Kibu zabručí a dál se věnuje masáži. Za chvilku bude končit. Pomalu se přesune na paži a vezeme ji do obou dlani. Jemně ji hněte a převaluje sem a tam. Nakonec přesune se až na loket a vezme do rukou ruce. Sevře je a pak začne mnout jeden prst po druhém. Dlaně a vytahovat ztuhle svalstvo, aby se uvolnilo. Hladí dlaně a trochu přitlačí. „Zanedbané“ zabručí opět a po chvilce přestane. Přesune se na hřebet ruky a jemněji masíruje i tam. Spíš hladí a uklidňuje. Potom zpět nahoru až na rameno. Pak se přesune na druhou paži a rameno. Zopakuje procedruru a pak se přesune na hlavu. I když to nebude ono sevře do dlani  hlavu a prsty položí na uvolňujicí body. „Pss“ konejší ho a ani neví o tom.

  Muraki mu zvláční v pažích a kdyby ho vzápětí Kibu nezachytil, spadl by do vody. Masáž byla tak příjemná, že usnul. Nějak si neuvědomil, kdy ho obestřela tma snu a už  spal. Hlavu nyní položenou na jeho rameni. Výraz absolutní důvěry ve tváři a ve snech klid a mír.

  Kibu se žalostně usměje. Plánoval pomalé milování v horkém prameni a nakonec mu tady usne. Vstane s Murakim v náručí a rychle ho v přístřešku zabalí i sebe do věci a vyběhne do chaty. Položí ho v obývácího pokoje na pohovku a přikryje tlustou dekou. Mrkne se do ložnice. „Tak jo“ s rukama v bok. „Uklízet!“ tiše zavelí jako generál a tiše se pustí do úklidu.

   Muraki klidně spí na pohovce a zdá se mu o životě bez nočních můr po boku tmavovlasého mladíka. O jejich společném cestování, o dobrodružstvích, o lásce. Ze spánku se usmívá a jen okrajově vnímá jak Kibu šramotí v ložnici. Probere se teprve k večeru, kdy se domečkem line vůně přichystané večeře. Zamrká a uvidí Kibua, jak v džínách a tričku sedí v křesle nedaleko a čte si. Něco se mu nezdá. No jistě, zase mi čmajznul triko!

  „Tak šípková Růženka se probudila a je vyspaná do růžová. A já zatím uklidil tajfun a svému“ přistoupí, knihu odhodí na stůl „miláčkovi připravil večeři. Jsi spal tak krásně“ zašeptá do rtů a políbí. Hmm tak rozkošné. Mohli bychom už rozvijí plán a rukou vjede pod pokrývku. Dptkne se jeho teplého ještě spánkem zlenivěleho těla.

  Muraki tiše zavrní a protáhne se. Je mu tak dobře a nic se mu nechce dělat. Jen si tak ležet a lenošit. Usměje se na Kibua a ten úsměv září štěstím.

  Kibu pokud možno nenápadně se mu věnuje a svoji rukou bloudí po jeho těle. Celý den se díval jak spí a musel se ovládat, aby ho neprobudil. Za to si zaslouží odměnu. Stáhne deku a začne ho líbat po těle. je tak rozkošný, prostě jednoduše nějaký dárek je mu teď ukradený a več...sakra a rychle vstane. Vystřelí do jídelny. „Chvilku počkej. Hned budu zpátky!“ zavolá a zmizí v kuchyni.  

  Muraki se tiše zasměje a pak pomalu vstane. Chce mu to dát, ale ne teď. Teď bude večeře, pak..pak se uvidí…ale ten dárek by mu chtěl předat se vší slávou, která tomu náleží, je to přece jen…Muraki dál neuvažuje a oblékne se podobně jako Kibu. Pak se jde zvědavě podívat, co že to v té kuchyni tak voní.

  „Sakra, sakra krucinál dopr..“ kleje, když si všimne Murakiho. Jeho úsměv zvadne. Už vstal. „Měl jsi počkat“ a pánev schovává za zády. „Hned u tebe budu“ co na tom nerozumí, když couvá z kuchyně ven i s pánvi. Ta hmota, ta černá neidentifikovatelná hmota mu kazí jeho dokonalý rejstřík perfektního kuchaře vyhlášené rodinné restaurace. To nikdo nesmí spatřit. Vyhodí to ze dveří ven na sníh a zveře dveře.

  „Měl jsi počkat. Taková maličkost. Pojď vše je připravené. Akorát o jeden předkrm méně. Zasmuší se a to na těch husích jatýrkách  po burgundsku si dával záležet. Zakleje v duchu ještě jednou.

  „Kibu,Pojď sem,“ řekne tiše Muraki a když nereaguje, přistoupí k němu. Položí mu ruku na tvář a pohladí ho. „I kdyby se ti stokrát nepovedlo něco uvařit, jsi stejně ten nejlepší kuchař, kterého znám.“

   Pak se něžně usměje a pomalu a jemně ho políbí na rty.

  „A teď mi pojď předvést, co jsi nám uvařil.“

Kibu se zarazí. Ani si nevzpomíná kolikrát dostal od otce za to, že se mu něco nepovedlo. Je prvním synem a budoucím majitelm restaurace a chyby se neodpouštějí. Vše musí být dokonale.

 „Jo.. ano“ stojí dál zmatený z polibku i z toho, že mu to nevadí, že se něco nepovedlo. „Díky“ zašeptá nakonec a ho vede ke stolu.

  „Bílé víno Marquez de Riscal se hodí k tomu nejlépe. Tohle je zelenina v těstíčku, přesněji řečeno těchto druhů. Všechno musí být maličké. Mini cuketa, mrkev, houby, zelený česnek, pórek, mini papričky celé, cherry rajčátka, ty miluji, hrášek, brokolice a podobný květák a nakonec čerstvá zelená cibulka. Osmažená v tempuře a podlitá sójovou omáčkou.“ Odmlčí se a ukáže na talíř uprostřed stolu. Bohužel druhý předkrm šel do sněhu. „Jako hlavní chod se mi podařilo sehnat Viejra. Abych Muraki ti vysvětlil co to je. Je to sloupek masa asi 3 cm velký který je v kulatých mušlích a k tomu ústřice polité Holandskou omáčkou. Fígl v téhle omáčce nebo majóneze je, že máslo musí být přepalené, ale čisté a do ni přidáváme po kapkách citrón Žloutky pepř a sůl a ručně šlehat až se z toho udělá majóneza. A jako dezert jsem připravil Macedonia. Kousky ovoce, nejlépe sedm ža osm druhů. Ovoce musí být do čtverečku jinak to nevypadá dobře Naaranžujeme na talíř a z pěti dlouhých proužků melounu udělá se koruna krále. Doprostřed kopeček vanilkové zmrzliny.

  Muraki se způsobně usadí a oči se mu usmívají. Poslouchá co Kibu přichystal a poděkuje mu ještě jednou. Cítí se tak skvěle.

  Po večeři přinese čajový servis a připraví jim oběma čaj. V tichu pijí a on se na něj stále dívá. Pak se usměje.

  „Kibu, prosím, mohl bych tě pořádat, abys ses převlékl do kimona…“odloží hrnek, přejde k němu a sedne si naproti něj. „A nebo nemusíš, je to na tobě,“ zašeptá  a letmo se dotkne jeho ruky.

  „Pro tebe všechno.“ Odejde a za chvilku je zpět v kimonu hnědé barvy s květinama. Má rád květiny. Sedne si naproti Murakimu. Je zvědavý proč chtěl, aby se převlékl.

  I Muraki se stihl převléci a má na sobě teď černé kimono s drobnými draky.

Na kolenou má položené pouzdro, které teď tiše otevře a vytáhne předmět zabalený do šarlatového hedvábí. Rozbalí jej a světlo světa spatří meč. Pochva je z černého dřeva a dává vědět, stejně jako i jílec, že ačkoliv vyhlíží nově, byl meč kdysi často používám.

  Muraki jej pomalu vytasí pokojem se rozezní zvuk. Pak se usměje a schová ho zpátky do pochvy a na dlaních nabídne Kibuovi a jemně se ukloní.

   „Oriya Kibu, tímto ti předávám Draka stínů, dědičný meč naší rodiny. Chránil nás po celá staletí. Věřím, že teď bude v dobrých rukou.“

  „Já.. Kibu se odmlčí. „Přijímám Draka stínů a bude tě stejně chránit, jako dosud.“ Sevře ho do rukou a neví co dál říct. Hledí na Murakiho a neví co říct. „Já děkuji“ a ukloní se i s mečem v ruce.

Konec