Dračí kletba
Dračí kletba
Postava se rozebíhá a vráží do něčeho neviditelného. „Au proč se nemohu přes to dostat?“ Zklamaně vzdychne a odchází do hloubi jeskyně. Dlouhé stříbrozlaté vlasy se ji omotávají kolem žensky tvarovaný postavy. Ještě jednou se otáčí ke vchodu do jeskyně a v záblesku zapadajícího slunce je ji vidět do tváře. Smaragdové oči plají nenávistí k bariéře, která ji brání vyjít na světlo. Krásná tvář je poznamenána smutkem a nekonečnou touhou.
Otáčí se a jde dovnitř do jeskyně, která je rozlehlá a je vidět, že je obývaná už velmi dlouho. Pomalu jde ke stolku kde je vidět konvička a u ní šálek. V klidu nalévá si čaj a přemýšlí, jak je to dlouho, co tady je. Svraští brvy a přeje si, aby se mohla změnit ve své druhé já a utéct. Ale to jediné nemůže a pomalu upijí z malého šálku. Odloží ji na stolek a s rukama v klíně se smutně dívá ke vzdálenému vchodu, jestli náhodou někdo ji nepřijde navštívit.
Ona sama nemůže ven, ale ostatní přicházejí za ní. Zvedá se a jde do vedlejší místnosti, která je její ložnici. Je léčitelkou. A to jednou z nejlepších léčitelek. Však rodiče byli hrdí, když se s touto schopnosti narodila a dali ji učit k nejlepším učitelům. Vzpomínka na její učednickou praxi ji rozjasnila obličej a proteplila její zelené oči. Musí se odtud dostat a bouchne pěsti do lůžka. Zítra zkusí zase a pozítří zase a zase dokud bude moci. Je tady už 130 let. Je sice nesmrtelná, ale strávit tady svůj čas a nevidět slunce, nikdy se nezměnit, neletět pod oblaky, ve větru tančit.
Svléká si jednoduché kimono a dlouhé vlasy si stáčí do uzlu. Volně přechází ke dveřím a vstupuje. Horký pramen. Její radost v tomto ponurém vězení. Pomalu sestupuje do vody a spokojeně se noří do horké vody. V hloubce hrdla si pobrukuje melodii a protahuje se. Za hodnou chvílí vystupuje z vody a jde k ručníku, který leží na malé židličce. Zabalí se do něho a jde k sobě do ložnice. Před zrcadlem si rozpouští vlasy a dlouho si je pročesává. Už se těší do postýlky. Pomalu k ní přechází a ulehá. Jestli pak se jí zase bude o něm zdát, přemýšlí v polospánku.
Postava stojí na pahorku a kolem ní zuří boj. Vojáci padají jako podťati kosou, ale on nehnut stojí a jeho dlouhé stříbrné vlasy vlají ve větru. Fialové oči se chladně dívají po bojišti a přemýšlí, kde ještě zasáhnout. Nad ním poletují draci a on zabijí jednoho po druhém. Je nesmiřitelný, jak tam stojí v zelené nefritové zbroji a rozhání se mečem kolem sebe.
Ona stojí opodál a její srdce neví, proč krvácí. Nezasahuje do bojů. Mohla by, ale je léčitelka a ostatní spíš jí chrání. Léčí draky, kteří jsou zranění v bitvě a vracejí se zpět na místo bojiště. Už jich není moc, když se objeví velmi prastará dračice. Je celá bílá a tmavé zelené oči ji plají moci. Plachtí ve vzduchu a zbytek draků se před ní uctivě rozestupují. Bojovník se zastaví a pohlédne na ni. Dračice začne něco říkat a kolem nich proudí slova kletby. Bojovník se přestane smát. Začne ustupovat a z jeho úst se začíná odvíjet taktéž slova. Oslnivý záblesk a on zmizí. Dračice klesne vyčerpáním na zem a oni se k ní slétávají. Pahorek s jeskyní je celý zalitý krví draků a démonů, kteří padli. Jde k ní a mění se. Chce ji vyléčit, ale ona ji zastavuje královským gestem a najednou stojí před dveřmi v jeskyni a před nimi stojí postava bojovníka se stříbrnými vlasy a fialovýma očima. Oči, které prosí.
Probouzí se s oroseným čelem. Kapky potu jí stékají po tváři. Pořád ten stejný sen. Vždy to skončí u těch dveří a podívá se na ně. Málokdy je používá. Vlastně tam vstoupila jen jednou. Byl to těžce zraněný voják, který byl na pokraji smrti. Nerada na to vzpomíná. Zívá a protahuje se. Pokrývka ji spadla do půli těla. Vlasy jsou opět zmuchlané. Den jako kterýkoliv jiný. Ještě si lehá a lenoší. Stejně ji nic nečeká než stejný den jak ten předešlý a ten předešlý. Nakonec vstane. Umývá se a jde se obléct. Zatouží se proletět pod oblaky a mezi nimi. Hrát si s nimi na schovávanou a dotýkat se paprsku slunce.
Přejde do vedlejšího pokoje a bere si chleba se zeleninou a šálek čaje. Pomalu popijí a přemýšlí, jestli to má znova zkoušet.
Ano. Rozhodně. Zvedá se a hledí ke vchodu, který není vidět. Svazuje si vlasy do ohonu a vyráží. S křikem se rozebíhá proti barieře. Je to zbytečný. Ví, ale nemůže si pomoci. Chce být volná a s tváří staženou křečí se vrhá proti bariéře.
Křičí bolestí, jak bariéra brání v útěku a trhá její tělo. Sebere znovu svou všechnu sílu a vrhá se podruhé. Opět a opět. Vlasy jsou už dávno rozcuchané, klečí před bariérou a s nenávistí ji pozoruje.
„Proč nemohu…“ a vrhá se proti ní znova a znova. Nakonec je tělo už zkrvavený a potrhaný. Bolesti omdlévá. Snaží se dostat dovnitř do jeskyně a vyléčit se. A najednou před sebou vidí konec. Konec tohoto vězení, konec tohoto divného života. Přesto ji něco nutí se plazit dál a dál. Ví, že až dorazí do jeskyně, bude to její konec. V takové chvílí potřebují draci to jediné a to tady nemá. Přes slzy bolesti se ji na tváři objeví tichý úsměv a klesá na podlahu. Konečně konec. Teď bude volná a sní o létání pod oblaky. Odejde k ostatním drakům a šťastně se usmívá. Jen záchvěv prstů dává tušit, že ještě žije.
Je větrno a přes louku se blíží k obrovskému vchodu vysoká postava. Nevšímá si nečasu jako by nic ji nemohlo ohrozit. Pyšná, hrdá postava. Kousek před vchodem zastaví a chladným pohledem zkoumá okolí a přemýšlí, jestli je tady správně. Potom se podívá na rukáv svého kimona. Jeho ruka, která tam není. Ruka, kterou nemůže nahradit a o kterou přišel v souboji se svým polovičním bratrem. Snad mu ta podivná bytost tam dole v jeskyni pomůže. Doslechl se o ní nedávno, ale prý tam žije už celé věky. Vítr si hraje s jeho dlouhými stříbrnými vlasy a s dlouhou hustou bílou kožešinou na rameni. Na čele má fialový měsíc a na lících dva pruhy stejné barvy. Oči chladné žluté. Urostlé tělo oděné do košile bílé barvy s červeným ornamentem, žlutý pás, bílé kalhoty a černé boty. Ještě jednou se rozhlédne po neutěšené krajině, ale snaží se vycítit jiné bytosti, které by mu tady mohly být. Ale nikdo nikde. Pomalu sestoupí k temnému jícnu jeskyně. Zastaví se a napřáhne ruku před sebe. Bariéra. Ale proč? Klidně ji projde, to ví. Něco asi má držet uvnitř. Že by tu podivnou bytost? Ví o ní, že je nesmrtelná, nebezpečná a chladnokrevná jako plaz. Neví, co tam najde, ale klidně vejde dovnitř. Jde temnou chodbou a na chodbě cítí i vidí kapičky krve. Nevšímá si jich a klidným krokem jde dál do jeskyně.
Je slabě osvětlená, ale přesto uvidí na zemi nějaké tělo. Klidně dojde k němu a pozoruje je. Slyší slabý dech a skloní se nad postavou. Má stříbrozlaté vlasy a ženskou postavu. To nemůže být ta bytost, kterou hledá. Otočí se a odchází. Je jasné, že tady nikdo jiný není. Ještě jednou se rozhlédne se zklamaným výrazem v očích po jeskyni. Ujde sotva dva kroky, když postava něco zasípe a pohne se. Nevzrušeně pokrčí rameny a jde dál. Nějaká ženská ho nezajímá a ještě k tomu polomrtvá. Jakena za tu nepravdivou informací vytahá za uši. Najednou se zastaví a zamyslí se. Co když ta postava je ta podivná bytost? Nebo možná o ní něco ví. Otočí se a dojde k ní. Obrátí ji na záda a kontroluje ji svoji zdravou rukou, jestli ještě dýchá. Ale co s ní? Vezme ji jednou ruku a dotáhne na postel do vedlejší místnosti. Položí ji na postel a dojde k umyvadlu s hadříkem, které se objevilo u zrcadla na stolku. Zamračí se a rozhledné se kolem. Nic podezřelého nevidí, a přesto cítí, že tady je ještě někdo jiný kromě nich dvou. Vezme hadřík a klidně, nevzrušeně omyje její obličej. Pod krví se objeví pravidelné rysy. Je krásná, ale takových viděl a sedne si na stoličku u postele. Trpělivě čeká, až se probudí.
Sleduje ji, ale nevidí, že by se chtěla probrat. Zvedne ruku a jemně ji položí na její obličej. Studený obličej, a přesto ještě žije. Jeho obočí se trochu svraští, jak přemýšlí co dál. Poprvé je bezradný a neví, co udělat. Najednou se obrátí k zrcadlu. Je jim fascinován a neví proč. Přejde k němu a opře se o rám. Zrcadlo se zamlží a on si je fascinovaně prohlíží. Potom se otočí na tu postavu a zpět k zrcadlu. Je tam ta dívka. Je s ní nějaký muž. Zřejmě umírá, dohaduje se a s úžasem se dívá, jak ta dívka svléká toho muže a potom sebe. Erotické hrátky? To snad ne a zklamaně se podívá na zrcadlo. Ale nemůže odtrhnout zraky od toho divadla, jak to pro sebe nazval. „Potřebuješ teplo. Neboj, pomohu ti,“ z ničeho nic slyší ze zrcadla a s divným pocitem se dívá, jak ta dívka si lehá k tomu muži a začíná ho hřát. Teď pochopí, co mu zrcadlo chtělo říct. Sotva to pochopí tak zrcadlo je zase zrcadlem a z jeho plochy odráží se jeho tvář.
„Ne!“ řekne nahlas a obrátí se k postavě. I když by mně možná dokázala vyléčit ruku, tohle neudělám. Sbohem.
„Ale ano!“ Ozve se hlas. Rozléhá se celou jeskyni. „Ona musí přežít a teď je mi jedno jak. Takže můžeš si vybrat. Mohu tě donutit nebo to uděláš dobrovolně. Rozhodni se!“
„Myslím, že mně k tomu nedonutíš!“ a vytáhne z pochvy Tokijin a čeká, odkud ten hlas zaútočí.
„Ty to nechápeš. Držím tady draka proti jeho tedy její vůli a ty myslíš, že ty nicotný démon zmůžeš něco proti mé síle?“ a začne se smát.
„Draka?!“ s úžasem vykřikne Sesshoumaru.
„Ano, ona je jedním z posledních draků a já ji musím chránit i proti její vůli. Teď umírá a já zrovna nemám po ruce nic než tebe. Takže vlastně je rozhodnuto, že!“ a ten někdo se temně zasměje. Najednou je z jeho rukou vzat meč a on je paralyzován. Je to potupa a on začne se přestávat kontrolovat. Ale je dokonale znehybněn. Jeho oči pomalu se mění v rudé a jeho síla začíná vzrůstat. Ale i přes to si uvědomuje, že toho druhého nepřemůže.
„Dobře udělám, co chceš!“ řekne chladným kontrolovatelným hlasem.
„Výborně a jedno ti radím, jestli chceš se pomstít na ní tak to ti nedoporučuji. Myslím, že si rozumíme. Trvalo by velmi dlouho než bys zemřel. Velmi dlouho. Víš, co máš dělat. Zrcadlo ti to ukázalo. Až se probere, řekne ti vše sama. Pokud uděláš vše jak má být tak o mně neuslyšíš. A ještě něco. Ona o mně neví, možná tuší, ale od tebe se nic nedozví. A dělej. Potřebuje teplo. Lidské teplo. I když jsi jen ubohý démon tak ji to na rozdíl ode mne můžeš dát. Je tak tvrdohlavá. Až moc. Nejtvrdohlavější a nejkrásnější z draků co jsem tady měl v péči.“ mohutně si povzdechne a jeskyni se prožene vítr. Je ticho. Není nic slyšet. Už ani její dech. Nic. Pusto. Prázdná jeskyně.
Rozhlédne se a pořád nemůže uvěřit, že je někdo silnější než on. Ale už to slíbil. Nemá na výběr. Přejde k postavě a pomalu ji stáhne oděv. Před jeho očima se objeví dokonale tělo, ale on si ho naprosto nevšímá. Pomalu si svlékne oděv a na chvilku zaváhá. Jeho tělo se třese doslova zlosti. Nakonec se položí vedle ní a pomalu je obejme. Je ledové a zdá se mu, že se nic neděje. Najednou ho její ledové ruce více sevřou a on cítí, jak z jeho těla uniká všechno teplo a jak kolem něho se plíží studená zima. Je mu zima. Vše je tak chladné. Z ničeho nic padá na zem. Snaží se zvednout, ale nemůže. Je ochrnutý. Jen jeho oči vše vidí. Leží schoulený na zemi a vnímá svými smysly postavu, která se zvedá z lůžka.
„Kdo jsi?" Už si vzpomíná. Chtěla prorazit bariéru, která ji tady vězní. Ale zranila se. Pamatuje se, jak se plazila po zemi a věděla, že je konec. Skloní se k postavě na zemi.
„Potřebovala jsem to jediné, co tady nebylo a to teplo. A ty jsi mi to dal. Zachránil jsi mi život.“ zvedne se a obejme jeho postavu. Zvedne ho jako nic a nese ho v náručí. „Jsem dračice,“ vysvětluje mu, jako by to mělo vysvětlit vše. Otevírá prostřední dveře a vchází do menší jeskyně s horkým pramenem. Opatrně ho položí do vod pramene a zamyšleně se na něho podívá. „Šaty. Vadí ti to. Ta bezmocnost. Takhle se taky cítím. Nechám tě tady o samotě. Jen ti donesu šaty. Můžeš tady být, jak dlouho budeš chtít. Moje jméno, ano jmenuji se Mira. Dál bys to stejně neuměl vyslovit.“ Otočí se a donese mu jeho šaty. Tiše zavře dveře a slabosti klesne na podlahu. Je vyčerpaná a pomalu se plazí k prvním dveřím. Nechce ty poslední dveře už nikdy vidět. Sahá po jednoduché klice a otevírá dveře. Pomalu se doplazí k jezírku s čirou vodou a vklouzne do ní.
Za chvilku jí začíná proudit energie. Teplem a svoji schopnosti léčit se ji rány zavírají velmi rychle. Voda znásobuje její schopnosti léčitelky. Ještě se opláchne a vyjde ven z jezírka. Pozoruje, jak vody z jezírka ubývá a čistí se. Mira nikdy nepochopila na jakém principu to funguje. Shlíží dál do klidné hladiny jezírka, které je neporušeno a neposkvrněno jejích krví, bolestí všech, kteří prošli jeho vodou. Je jako když ho uviděla poprvé. Třpytivé a jasné s průzračnou vodou. Otočí se a vyjde do své ložnice. Cestou sebere svůj rozedraný oděv a zamyšleně se na něho podívá. Kolikrát to zkoušela, kolikrát zkoušela prorazit tu bariéru? A vždy to skončilo stejně. Jen tentokrát zašla dál, než si mohla dovolit. Tentokrát málem zemřela. Nebýt jeho. Démona. Pamatuje si, opovrhovali jimi a lidmi taky. Ničili jsme je a jeden se nám pomstil. Ten bojovník na pahorku… Jenže ji učili démoni. Draci nemají schopnost léčit. Sebe ano, ale jiné ne. Jsou to bojovnicí. Proto byla pro ně tak vzácná, proto jí chránili tehdy v bitvě. Proč najednou vzpomíná na tak dávnou událost? Rozhlédne se kolem. Mohlo to být za ní. Nemusela se už nikdy trápit. Uvnitř ní se vzedme nenávist k tomu démonu, který ji zachránil. Sevře v pěsti oděv a do srdce se jí nahrne krev. Nenávist silnější než strach, smutek, než cokoliv kdy poznala. Nenávist k démonům dědičná po celé pokolení. Snaží se tomu nepodlehnout. Krev se pomalu tiší a dívá se, co zbylo z bílého oděvu. Je zničen a odhodí ho.
Přejde ke skříni a vytáhne modré kimono v bílé obláčky s jeřáby. Nebere si ji ráda, protože ji barvou připomíná letní nebe, volnost a vítr v křídlech. Sevře je v ruce a ucítí na sobě něčí pohled. Ten démon a krev se ji zpění. Násilím ji uklidní a otočí se k němu. Je krásný myslí si. Takovým nebezpečným způsobem. A určitě nebezpečný je. Co asi po ni chce? Nevypadá na to, že by chtěl s něčím pomoci, nevypadá na to, že by ho něco trápilo a hlavně nevypadá na to, že by chtěl od kohokoliv přijmout pomoc. Dívají si navzájem do očí a neuhýbají pohledem. Hodnotí se. Najednou se usměje a klidně si obleče to modré kimono. Vklouzne do sandálu a modrou stuhou sváže vlasy.
„Poobědváš se mnou nebo opovrhuješ námi jako tví předchůdci? Zabíjeli jsme démony po tisících. Kdysi dávno mezi našimi rody plála silná nenávist. Možná nechceš jíst s někým, komu jsi pomohl proti své vůli. Mám pravdu, že? Nikdy bys nepomohl nikomu jako já. Ne ženě. Ne drakovi. Odešel bys a nic neudělal. Jsi démon a všemi, jistým způsobem opovrhuješ, kromě sebe. Někdo tě donutil a ty teď se za to nenávidíš. Někdo silnější než jsi ty. Zajímavé! Tak co poobědváš se mnou nebo ne, ale jak vidím už je tady přichystané jídlo. A pro dva. Tak jeskyně rozhodla za tebe. Zvláštní. Mohu vědět aspoň tvé jméno? A proč jsi mně vyhledal? Tak se posaď!“ už řekne netrpělivě, když vidí, že stále stojí a mlčí. Posadí se ke stolu a klidně čeká.
„Jmenuji se Sesshoumaru a nevím nic o válce mezi draky a démony. A chtěl bych po tobě…“ a slova mu nejdou ze rtů. Najednou nechce nic po té divné holce se zelenýma očima, která mu vidí až do žaludku.“ Myslím, že půjdu." Chladně se rozhlíží kolem. „Je to tady divné. Všechno je tady nenormální!“ Otočí se a odchází.
„Počkej. Já vím, proč jsi přišel a udělám to pro tebe. Zachránil jsi mi život. Nevím proč a nezajímá mně to teď. Jsi pyšný a hrdý. Tak hrdý. Jako kdysi já. Než jsem se dostala do této pasti. Pojď za mnou. Udělám to. Sice jsem říkala, že nikdy to neudělám, ale pro tebe ano. Pro tebe to udělám.“ Přistoupí k němu a vezme ho za prázdný rukáv.
Sesshoumaru přejede Miru pohledem a potom se podívá do jejich zelených očí.
„Nezajímáš mně a nic po tobě nechci.“ Vyškubne svůj rukáv z ruky a odchází. Mira se jemně usměje a hledí za ním. Pomyslí jen: Jeskyně. Jde zpátky a posadí se k obědu. V klidu jí a čeká na toho démona.
„Proč se nemohu dostat pryč?“ ozve se u jejího ucha hlas a kolem krku ucítí jeho ruku s drápy.
„Protože to tak chci a jeskyně plní moje přání. Nevím, proč to je tak. Nepátrala jsem po tom. Nepustí tě, chápeš. Tady ti vztek ani tvoje síla nepomohou. Vím, jak se cítíš. Bezmocně. A to jediné na celém světě nenávidíš. Až doteď jsi nevěděl co je to bezmocnost. Jsi silný démon, kterého se všichni bojí.“ Nevnímá jeho ruku na svém hrdle a jen se dívá na chleba ve svých rukách. Drobí ho na stůl, až pomalu z něho nic nezbývá. Najednou ruka je pryč a je volná. Podívá se na toho démona. Je tak krásný a svým způsobem ji připomíná toho bojovníka na pahorku. Jsou stejní. Oba dva. Vzhlédne k jeho tváři.
„Moje ruka. Ztratil jsem ji při boji se svým polovičním bratrem. Chci ji zpět. Dokážeš to nebo ne?“ pronese po chvilce Sesshoumaru.
„Musím se na to podívat a potom ti řeknu.“ Přistoupí k němu a vztáhne ruku k jeho košili.
Ustoupí a stáhne jednu stranu košile z těla a obnaží ruku. Odvrátí od ní tvář. Nechce vidět tu ránu. Tu ostudnou ránu a hlavně vzpomínku na svého bratříčka. Na toho polovičního démona Inuyashu. Pečlivě si prohlíží tu ránu a pak přikývne.
„Ano mohu tu ruku zregenerovat. Bude to ale bolet. Hodně bolet!“ pronese zamyšleně a podívá se zvědavě na démona, který jí zachránil život, a který neví nic o nenávisti mezi draky a démony. Sesshoumaru přikývne. „Ještě něco. Proč ji chceš zpět? Nemyslím, že by ti to překáželo v boji nebo v čemkoli jiném. Tak proč?“ Usedne si ke stolu, na kterém se objevila konvice s dvěma malými šálky. Nalije čaj do obou šálků a pohybem ruky zve Sesshoumaru ke stolu. Ten si sedne ke stolu a ani mrknutím oka nedá najevo, jak ho to překvapilo. Vezme si a klidně upije.
„Dobrý čaj,“ ozve se a dál pije z malého šálku. Za chvilku ho má prázdný a ona mu ho dolije. Čeká na odpověď. „Chci zapomenout. Na tu ránu a hlavně na toho kdo to udělal. I když,“ řekne ironicky a výsměšně „asi to nikdy nepůjde. Ne dokud bude žít!“ skoro to vyplivne. Z každého slova je cítit směs lhostejnosti, pohrdání a nenávisti k bratrovi.
Trochu překvapeně zvedne obočí. Takové city. Co to způsobilo, že ho tak nenávidí? Ale to není její věc. „Dobře udělám to.“ Pohlédne k posledním dveřím a jen nerada vstává od stolu. „Pojď. Myslím, že to chceš mít rychle za sebou. A já taky,“ ale to už jen zašeptá pro sebe. Přistoupí ke dveřím. Položí ruku na kliku a zaváhá. Nechce tam vejít. To co se tam bude dít, není příjemné pro žádného z nich. Polkne a podívá se na toho démona. Zachránil ji život. Dluží mu to. Zmáčkne kliku a dveře se skřípotem otevřou. Vejde dovnitř a rozhlédne se. Vypadá stejně jako předtím. Otřese se hrůznou vzpomínkou na toho vojáka. Rozhlédne se ještě jednou, ale vidí jen jezírko s tmavou skoro černou vodou. Voda černá a hustá jako krev. Otočí se na Sesshoumaru. Klidně stojí a neváhá. Závidí mu jeho jistotu.
„Nejdřív se svlečeme. Do jezírka musím vstoupit i já. Voda mnohonásobně znásobí moje síly. Celou dobu budu regenerovat tvoji ruku. A teď to nejdůležitější. Naše mysli, ať chceme nebo ne se propojí. Bude to bolet. Ne ta regenerace, ale to propojení. Já se pokusím postavit bariéry a ty musíš taky. Když jsem to jezírko použila poprvé a naposledy tak jsem nic netušila. Ten voják, kterého jsem léčila, zbláznil se. Neunesl tíhu moji paměti. I já jsem byla překvapena. Od té doby jsem tady nebyla. Chceš se tomu vystavit? Sdílet s někým paměť není…“
„Ano. Když už jsem tady, zkusím to,“ pronese tiše a dívá se před sebe. Sundává ze sebe oblečení. Mira kývne hlavou, ale odvrátí tvář. Změní ho to, pomyslí si a možná ne. Sundává ze sebe modré kimono a ani jeden se na toho druhého nedívá. Společně pomalu vstoupí do jezírka. Černá, hustá voda nás sevře ve své chladivé náručí. Přistoupí k němu, ale nedívá se mu do tváře. Dotkne se jeho paže. Zbytku pahýlu po meči. Jiskra přeskočí mezi nimi a voda pomalu nás svírá pevněji a pevněji.
Vzpomínky, ztracené a opět nalezené. Jak to bolí! Ne jenom ji, ale i jeho. Tolik toho oba zapomněli. Snaží se odvést své myšlenky k léčení. Je to těžké. Bariéry se o sebe třou a vzpomínky se jim nechtěně prolínají. Snaží se tomu zabránit stejně, jako Sesshoumaru. Bolí to. Proč tak strašně vzpomínky bolí? Ale hlavně sdílení těch krátkých úryvků paměti. To bolí nejvíc. Otevřít se někomu jinému. Sdílet svoji paměť s někým jiným. Její první léčení... První neúspěch… Prosba otce synovi… Její všechny prohry a první úspěch. Jeho vzpomínky na matku, kterou skoro nepoznal… Její matná tvář… Bojovník na pahorku… Chraň jí a jejího syna… Nedodržení slibu. Jak ty vzpomínky bolí! Všechny jejích prohry, neúspěchy i radostné chvíle vyplouvají na povrch. Třou se a protínají skrz na skrz. Přestávají vnímat, které vzpomínky jsou a nejsou její, jeho. Letí pod oblaky a v křídlech vítr. Rozhlíží se krásnou krajinou a neví, jestli letí on nebo já? Bojuje s démony, kteří zabili jeho otce. Je to ona kdo bojuje nebo on? Snaží se držet bariéry uvnitř sebe, ale je to stále těžší. Vyplouvají na povrch pocity. Láska, nenávist, pýcha, potřeba svobody a nenaplnění. Pocity radosti i smutku a pohrdání. Pomalu stočí svůj zrak s tváři zkřivenou bolestí k jeho ruce. Proč to tak bolí? Proč bolí vzpomínky? Proč nechceme si to přiznat? Svoje city, svoje vlastní já. Vidí, že ruka je skoro celá zregenerovaná. Chvilka nepozornosti a bariéry se lámou. Vzdáleně slyší křik. Bolest! Rychle staví svoje bariéry, ale skoro je pozdě. Její vzpomínky, její tisíciletá paměť ho zahltila. Bojí se, že se stalo to, co se stalo tomu vojákovi. Ale ne. Zvedne hlavu a dívá se do jejích očí. Jsou jiné. Míra kývne hlavou a potom pohlédne k jeho ruce. Je skoro celá. Ještě chvilku a bude v pořádku. Vzpomínky a pocity na nás neustále doráží a nás to bolí. „Proč?“ se ptá tiše sama sebe. Vzpomínky by měly být laskavé a příjemné, ale tyto jen bolí. Je to tou vodou? Je to daň za něco co se nemělo vrátit? Za zvrat v osudu? Za připomínku toho čím jsme? Neví? Najednou Míra pustí jeho ruku a spojení se přeruší. Bolest je pryč, vzpomínky jsou pryč a pocity zmizely. Je ticho a prázdno. V nás, uvnitř nás. Voda hučí kolem nás a Míra cítí jak se živí tím co prožili ve vodách jezírka.
„Pojď! Musíme jít. Není dobré tady zůstávat dlouho.“ Vyjde ven na břeh a klesne na břeh. Obejme si kolena a sedí tam nahá. Pozoruje s láskou i nenávistí černé vzbouřené jezero a přemítá, co to v něm vlastně je. Usedá vedle a společně se dívají na plochu jezera. Mlčí. Nepotřebují slova. Pomalu se uklidňuje, až je z něho opět černé blýskavé jezero. Vezme kimono do ruky a zahalí se. Otevře skřípající dveře a tázavě se podívá na Sesshoumaru. Otočí se a vyjde ven.
Posadí se ke stolečku a pokyne mu rukou. „Posaď se. Musíš něco vědět o své nové ruce. Je nová. Legrační co? Musíš ji používat jako bys něco dlouho nepoužíval. Takže velmi opatrně. Časem ti zesílí. Nevím, do jaké míry bude tak jako ta stará. Chceš jít pryč. Vidím ti to na očích. Dobře. Jeskyně tě pustí. Půjdu s tebou.“ a zvednu se od stolečku. Nevděčníci. Tolik toho pro ně dělá a ani se nezdrží ani na čaj. Docela ho chápe, ale ty ostatní ne. Nikdo nechce být vedle té, s kterou sdílel svoje myšlenky. Jde s ním ponořena do svých myšlenek. Jdou bok po boku a přemítá o nevděčnosti lidí a teď i démonů. Nikdo nikdy…
Zarazí se a přimhouří oči, když ucítí na tváři pozdní sluneční paprsky. Pomalu je otevírá a zvyká si na denní světlo. Stojí u ústí jeskyně a po bariéře ani památka. Rozhlíží se po okolní krajině, kterou tak dobře zná ze snů. Větřík ji cuchá vlasy a Mira mu nastavuje svoji tvář. Najednou si to uvědomí. Může se změnit v draka. Váhá. Proč váhá? Je to její sen proletět se oblohou, cítit vítr v křídlech. Podívá se na Sesshoumaru. Je klidný a nechápe, proč tady stojí.
„Bariéra je pryč! Jsem svobodná!“ Neptá se jak, proč, jen stočí pohled na ní a potom na krajinu. Vidí v jeho očích, že část jejich vzpomínek v něm utkvěla, stejně jako jeho ve mně. Vykročí a Mira ho se slovy „Nechceš se proletět na drakovi?“ zastaví. Otočí hlavu a tázavě se podívá.
„Nikdy jsme na sobě neměli jezdce, ale pro tentokrát… Já mám tak… Nevím jak to říct.“ Pokrčí rameny a se slunečními paprsky se mění v draka. Bez slunce se nemůže změnit. Životodárné slunce a jeho teplo. Elegantní plazovité tělo zdobí mohutné křídla, které ihned rozevře. Podlouhlou hlavu s velkými zuby zdobí malý hřeben a špičaté uši nepodobné elfím. Inteligentní zelené oči a šupinatá pokožka s odlesky stříbrné a zlaté. Zvedne hlavu k oblakům a mohutně zařve. Potom stočí hlavu s vyplazeným jazykem na Sesshoumara, co on na to. Zamrká svým velkým okem. Klidně přistoupí a dotkne se její kůže. Je teplá což ho překvapí, protože si myslel, že jako každý plaz bude studený. Najednou Mira cítí, jak se pohodlně usazuje za jejím krkem. Zakřičí a vyrazí směr, který nemusí udávat. Za sebou neslyší slova „Sbohem, Mira!“
Mohutné záběry křídel vytváří malé víry, které se ihned rozptylují. Začíná plachtit a lehce se nakloní. Krajina pod ní plyne tak rychle. Obraz střídá obraz a Mira se těší z letu, z větru a slunce. Tak dlouho neletěla. Raduje se a mohutnými záběry letí vpřed. Nádherný pocit z letu není ničím rušen a tak zpomaluje. Ještě udělá sobě kolečko pro radost a dosedne na zem.
Sesshoumaru z ní seskočí a Mira vidí k němu běžet malou holčičku. Lidskou holčičku. Je překvapena. Jak moc je pro něho důležitá, myslí si, že ji schoval tak dokonale za bariérou vzpomínek a pocitů. Natáhne krk a podívá se na tu holčičku v kostkovaném kimonu. Běží k němu a křičí „Sesshoumaru-sama…“ Mohutně se zasměje a stočí svoje oči k Sesshoumaru.
„Tak co teď budeš dělat Sesshoumaru?“ A on ví, na co se ptá.
„Myslím, že ještě nějakou dobu svého otravného bratříčka nechám žít. A co ty?“ řekne lhostejně a dívá se po té holčičce, která kolem něho skáče a píchá svým prstíkem do boku draka.
„Rin, nech ji na pokoji,“ řekne tichým hlasem a holčička-Rin ihned přestane. Zasměje se ještě víc. Listí na stromech se zatřese.
„Vím, že tě to nezajímá, ale vrátím se do jeskyně,“ a švihne ocasem, až porazí pár stromů. „Zapomněla jsem na ocas,“ řekne a přešlápne z jedné nohy na druhou. Zem se mírně otřese. „A na to taky. Něco tam zůstalo nevyřčené, něco nedodělaného. Mám pocit, že tam musím jít, že tam někdo na mne čeká. Sbohem Sesshoumaru, Rin!“ vykřikne už ve vzduchu. Mohutnými záběry křídel otevírá vířící obrovský portál, ve kterém mizí.
„Kdo to byl, Sesshoumaru-sama?“
„Nikdo důležitý, Rin! Pojď, musíme najít Jakena,“ a bez ohlédnutí vyrazí vpřed.
Portálem se přenese k jeskyni s krajinou, kde před staletími proběhla bitva mezi démony a draky. Stojí na tom stejném pahorku, kde stal bojovník a bojoval. Kde vyřkl svou kletbu a pramáti draků svou. Kde on zmizel a ona zemřela. Dvě kletby, které se srazily a zasáhly svoji moci netušící oba rody. Tušili to v té chvílí, jak se změní osud démonů a draků? Ani já, která slyšela obě kletby, nepochopila, co se tehdy stalo. Jen ví, že obě kletby začaly žít svůj vlastní život.
Mění se nazpět v Miru. Jde volným krokem k jeskyni. Bariéra zmizela a opět váhá. Co když se obnoví? Co když tam zůstane uvězněná na další léta? Co když, ale to by mohla říkat dokola. Stojí u vchodu a nechce se ji tam, ale stále je tady něco, co musí dodělat. Co je nutné dodělat. Otočí se a pozorně si prohlédne krajinu za sebou. Snaží se smířit, že může to být její poslední let, její poslední pohled na krajinu, její poslední pohlazení slunečních paprsků na tváři, poslední pocit větru… Nadechne se a vstoupí do jeskyně. Jde pomalým krokem a stále se ohlíží zpět. Nakonec, ale upře svůj pohled do temné jeskyně. K svému osudu jak se domýšlí. Je osvětlená stejně tak, jak ji opustila. Rozhlíží se po prázdné jeskyni, která vypadá, jako by ji nikdo neobýval. Vejde do své bývalé ložnice a vidí, že vše je pryč až na zrcadlo a dveře.
„Jsem zpět,“ řekne k postavě, která stojí u třetích dveří a dotýká se kliky. Postava se prudce otočí a ona spatří bojovníka ze svých snů. Bojovníka z bitvy, která proběhla před staletími. Bojovníka, který nás zabíjel, a který vyřkl svoji kletbu. Překvapeně se na Miru podívá.
„Vítej, zpět Miro, poslední z draků. Vítej doma!“ a přistoupí k ní. Její zelený pohled se noří do jeho fialových očí a ví, že konečně našla to, co hledala. Svůj osud.
Konec
..............
(Natalia, 6. 6. 2011 16:18)